Sociální DRM

DRM, neboli správa digitálních omezení, popřípadě také digitální pouta, je technologie určená k omezení svobod uživatelů, a to i za hranice povoleného užití, které definuje autorský zákon (ten je tak v podstatě obcházen). Je to v principu velice špatný nápad, neboť trestá nepříjemnostmi a omezeními ty, kteří za dané dílo zaplatí, zatímco ti, kteří neplatí, jej mohou získat bez DRM a tedy bez omezení, jelikož tato technologie z principu nefunguje a prakticky vždy dojde k jejímu prolomení.

Sociální DRM je v podstatě vodoznak nebo jeho obdoba, která se k dílu přidá a jednoznačně jej spojí s kupujícím. V případě e-knih to třeba vypadá tak, že se na začátek knihy, ale třeba také na začátek každé kapitoly, umístí věta „zakoupeno tehdy a tehdy zákazníkem tím a tím“. Dílo jako takové je pak bez technických omezení (právní omezení však platí – viz dále).

Sociální DRM je sice v porovnání s klasickými digitálními pouty krůček správným směrem, ale opravdu jen malý krůček. Jako zákazník se stále cítím trestán, že za daná díla platím. Nejsem sice technicky omezován, ale být na začátku každé kapitoly vyrušen informací, že za knihu jsem zaplatil, snižuje můj požitek z knihy. V podmínkách služeb je mi ještě navíc vyhrožováno, že pokud tento „vodoznak“ odstraním, budu pověšen, převálcován, rozčtvrcen, ukřižován, a pak na mne ještě navíc pošlou armádu právníků. Přitom to, co s dílem provádím, by mělo být každému jedno, přinejmenším dokud dílo nešířím.

Náš autorský zákon se však staví na stranu zábavního průmyslu a odstranění DRM je definováno jako trestný čin, bez ohledu na okolnosti. Je ovšem otázkou, zda-li sociální DRM zákonné definici odpovídá – tam se hovoří o „účinných technických prostředcích“, a toto jsou (už dle názvu) sociální, nikoliv technické prostředky. Ale nejsem právník, takže nevím.

Proč se na DRM nevykašlat úplně? V případě e-knih je mnoho titulů k dispozici (z nelegálních zdrojů) bez jakéhokoliv DRM. Často jsou k dispozici díla, která ještě ani jako e-knihy oficiálně nikde nevyšly. Ve spojitosti s tím se pak snaha omezovat a obtěžovat platícího zákazníka DRM, ať už sociálním či technickým, zdá nešťastná. Přece platící zákazník je to, co toto odvětví potřebuje jako prase drbání. Proč tedy vynakládat snahu platícího zákazníka otrávit?

Velice se mi v této souvislosti líbí postup hudebního vydavatelství Mangatune – uplatňuje se zde model „plať pravidelně a stahuj si, co hrdlo ráčí“. Vše je bez jakéhokoliv DRM a v podmínkách je povoleno 3 kamarádům hudbu zkopírovat. Žádné vyhrožování „zkopíruj to kamarádovi a my tě zažalujeme o absurdní částky“, zkrátka lidský, rozumný přístup. Proto jsem také jejich stálým zákazníkem (a ještě jim tu dělám touto cestou reklamu:-)).

Lidský přístup je to, co vydavatelům obecně chybí. Sociální DRM je sice snaha nahradit technické DRM, ale mnohem konstruktivnější se mi zdá zapomenout na obojí a snažit se přilákat platícího zákazníka. Nejenom absencí DRM, ale také lidským přístupem a pochopením, že kopírování je součástí informačního věku a pomoc bližnímu svému je základem zdravé společnosti, byť to někdy znamená, že někdo někdy přijde o nějaký hypotetický zisk. Jako optimální sociální „DRM“ bych uvítal někde v úvodu nebo na konci knihy (rozhodně ne na začátku každé kapitoly) nerušivou informaci o tom, jak lze za kopii zaplatit, pokud jste za ni nezaplatili. Takové sociální „DRM“ bych bral. Ještě lépe, pokud by tam bylo rovnou (funkční) tlačítko „přispěj na účet vydavatele/autora částkou 5 Kč, 10 Kč, 20 Kč, 50 Kč, 100 Kč“.

Příspěvek byl publikován v rubrice Názory a komentáře a jeho autorem je Shadow. Můžete si jeho odkaz uložit mezi své oblíbené záložky nebo ho sdílet s přáteli.