V jedné dávné diskusi jsem byl dotázán, k čemu jako uživatel softwaru potřebuji svobodu. Dotyčný přišel s materiální analogií, tedy s příkladem konkrétního, fyzického nástroje, který si koupím, ale nedostanu k němu dokumentaci, jak byl sestaven. Daný nástroj používám, pokud mi vyhovuje, a pokud ne, koupím si jiný. Proč mi tato analogie přijde zcestná? A proč si myslím, že svoboda softwaru je klíčová?
Svoboda užití a zkoumání
Fyzický předmět je v mém vlastnictví, což znamená, že jej mohu libovolným způsobem používat, zkoumat, jak funguje, půjčovat, atd. Pořízený software, oproti tomu, v mém vlastnictví není – mám pouze licencí a zákonem omezené právo jej využívat. Oproti fyzickému předmětu jej (jedná-li se o nesvobodný, proprietární software) nemohu využívat libovolným způsobem, půjčovat nebo pronajímat, dokonce mohu mít zakázáno jej i prodat či předat dalšímu člověku.
Už tady mi svobodný software dává něco navíc – software mohu používat dle libosti, mohu jej nainstalovat více počítačů, používat doma či v práci, atd., zatímco u proprietárního mohu být v mnohém omezen. V této věci je svobodný software blíže fyzickým předmětům, které mne také neomezují v tom, jakým způsobem je smím využívat, nebo komu je mohu půjčit.
Svoboda šíření a úprav
Software jako takový má ovšem dvě charakteristiky navíc, které fyzické předměty nemají – snadnost/možnost kopírování a snadnost/možnost úprav. Tudíž, zatímco u fyzických předmětů je v těchto případech absence příslušných svobod dána omezením z podstaty věci, v případě softwaru tato omezení neexistují, což znamená, že se těchto nových možností dá využít (ale také zneužít).
Software je ve své podstatě komplexní algoritmus pro práci s daty, popsaný v určitém programovacím jazyce. Fyzický předmět je sestaven z nějakých surovin, jeho součástky jsou vytvarovány určitým způsobem, a proto jej jako celek už z podstaty věci nelze příliš měnit. Software, na stranu druhou, lze měnit poměrně snadno – úpravou zdrojového kódu, který má podobu obyčejných textových souborů. Proprietární software ovšem svým uživatelům tuto možnost bere. Tudíž, úpravy, které technicky uživatelé provádět mohou, provádět nemohou a nesmějí.
Svobodný software tuto možnost svým uživatelům dává. Proč je to dobře? Co z toho uživatelé mají? Stejně jako fyzický nástroj, ani software obvykle neplní požadavky svých uživatelů na 100% – něco dělá navíc a něco nedělá úplně přesně tak, jak bychom si představovali. Software nám však svou povahou dává možnost jej libovolně upravit – pokud máme k dispozici zdrojový kód a práva s ním nakládat. Tato možnost je samozřejmě omezená časem a schopnostmi.
Zrovna nedávno jsem nasazoval jednu šablonu pro DokuWiki v rámci jednoho ze svých projektů. Tato šablona mi vyhovovala na 95%. Abych ji mohl nasadit pro svůj projekt, potřeboval jsem těch zbylých 5%. Jelikož je tato šablona svobodný software, mohl jsem využít dostupnosti zdrojových kódů, a chybějící funkcionalitu do ní doplnit.
Je jasné, že ne každý má schopnosti nebo čas provádět změny v softwaru – v případě svobodného softwaru tyto změny ovšem může provést kdokoliv – mohu si tedy na potřebnou změnu někoho najmout. V případě proprietárního softwaru tato svoboda neexistuje – uživatelé jsou závislí na jednom dodavateli, který jejich extra požadavkům může a nemusí vyhovět.
Posuňme se dále. Koupím-li si židli, nemám možnost vytvořit snadno, rychle a bez nákladů její kopii. U softwaru tato možnost je. Přijde-li tedy ke mně nějaký kamarád či kamarádka a uvidí pěknou židli, je jasné, že dotyčné osobě nemohu židli věnovat, aniž bych se o ni sám připravil. U softwaru mohu kopii vytvořit prakticky bez nákladů a téměř okamžitě. Možnost legálního kopírování ovšem u většiny proprietárního softwaru chybí.
A jsme u velkého finále. Pokud obě tyto možnosti skloubíme dohromady, zjistíme, že máme na jedné straně možnost software upravovat, a na straně druhé takto upravený software šířit. To je jeden z nejdůležitějších aspektů svobodného softwaru a de facto i zdroj řady druhotných pozitiv, protože umožňuje něco, co je v lidské společnosti jednou z nejdůležitějších věcí vůbec – spolupráci. Mnoho lidí z celého světa se může spojit prostřednictvím Internetu a pracovat společně na svobodném softwaru. Co neudělá jeden člověk, který nemůže nebo nechce, může udělat jiný – stačí jeden jediný člověk, aby provedl změnu, kterou pak mohou využít všichni uživatelé daného softwaru. Velmi podobně dosahuje lidská společnost pokroku – vědci vzájemně sdílejí výsledky svého bádání.
Oproti tomu, proprietární software se snaží takovéto spolupráci zabránit, centralizuje moc do rukou jediného subjektu, na kterém pak lidi závisí. Výrobci proprietárního softwaru udržují svoje uživatele rozdělené a bezmocné. Bezmocné, protože nemají přístup ke zdrojovému kódu, a nemohou tak ani zjistit, jak program funguje, natož jej upravit, a rozdělené, protože nemají možnost software (a potažmo případné úpravy) sdílet.
Otevřené formáty
Software de facto pracuje tak, že provádí manipulaci s daty. Tato data přijímá určitým způsobem a výsledky práce s daty ukládá v určitém formátu. Pokud třeba opravuji nějaký přístroj pomocí šroubováku, pak má závislost na daném, konkrétním šroubováku, je prakticky nulová – mohu jej kdykoliv vyměnit za jiný a opravu dokončit. Oproti tomu, v případě softwaru jsem v některých případech vázán nepoměrně více – má práce byla uložena v určitém formátu, a pokud vyměním program za jiný, už svou práci nemusím být schopen vůbec otevřít (nebo ztratím část úprav, které jsem prováděl). Právě proto hraje obrovskou roli otevřenost datových formátů, která sice už není výhradní výsadou svobodného softwaru, ale stále platí, že v případě svobodného softwaru má uživatel kontrolu nad svými daty, zatímco u proprietárního to nemusí být jisté.
Digital Restrictions Management
Výrobcům proprietárního softwaru a jiným zájmovým skupinám (nahrávací společnosti, apod.) už nestačil autorský zákon a licenční ujednání, a tak začali omezovat práva svých uživatelů, posluchačů, diváků a čtenářů, a to nad rámec zákona i licence – začali nás omezovat technickými opatřeními v přístupu k softwaru, hudbě a jiným dílům, která jsme si legálně opatřili, a která mají podobu digitální informace.
Technologiím, které realizují tato omezení, říkám souhrnně DRM, aneb Digital Restrictions Management, tedy správa digitálních restrikcí. Přirozeně, tyto subjekty jdou cestou opačnou – nehovoří o odebírání práv, nýbrž o „správě práv“. Tyto technologie však nejsou určeny k ničemu jinému než k omezování našich práv, a proto bychom na jejich rétoriku neměli přistupovat.
Tyto technické prostředky jsou navázány v drtivé většině případů na proprietární software (nebo dokonce na hardware). Mnoho proprietárních aplikací, ale i operačních systémů, se neprodává v samostatně plně funkčních vydáních, nýbrž jako časově omezené demo verze, které dříve či později přestanou fungovat, pokud se nespojí s nějakým serverem a nevymění si s ním nějaké informace. Software, který jsme si legálně opatřili a třeba za něj i zaplatili, nám nejenom nepatří, ale není ani z technického hlediska po nainstalování pod naší kontrolou. Je pod přímou kontrolou subjektu, který software vytvořil. Jedním ze zástupců takového softwaru, který možná znáte, je Microsoft Windows.
Zákonodárství EU i ČR jde bohužel těmto subjektům na ruku, takže se jim podařilo vytvořit systém, kde mohou zcela rozhodovat o tom, jak přistupujeme k příslušným dílům, a kde jakékoliv další omezení, které se rozhodnou implementovat, dostává automaticky oporu v zákoně. Jak? Prostě tím, že obcházení DRM je postaveno mimo zákon.
Soukromí a proprietární software
Proprietární software nám neumožňuje provádět jeho úpravy, zdrojový kód je v rukou výrobce, pečlivě střežen, aby do něj nemohla nahlédnout žádná nepovolaná osoba. Toho někteří výrobci zneužívají a vkládají do svého softwaru různé špionážní funkce, které sbírají určité informace o uživateli a jeho aktivitách, a tyto informace potají posílají na servery výrobce. Příkladem takového softwaru je třeba výše zmíněný Microsoft Windows.
To je jedním z důvodů proč je důležité, abychom měli svobodu zkoumat program, který používáme. Tedy jednu ze svobod, kterou nám poskytuje svobodný software. Díky tomu si můžeme ověřit, že software provádí skutečně jen to, co provádět má, a nic nekalého navíc. Díky svobodě software šířit, upravovat i šířit upravené verze programu, tuto funkci hlídače zastává veřejnost. To znamená, že i když jsem já zdrojový kód nějakého programu nezkoumal, vím, že jeho zdrojový kód z mnoha důvodů zkoumalo mnoho lidí z různých částí světa. Proto je velmi nepravděpodobné, že by svobodný software takové nechtěné funkce obsahoval. A pokud jsem opravdu paranoidní, pořád mám možnost provést vlastní průzkum.
Smysl svobody
Svoboda znamená mít kontrolu nad svým životem a je důležitá prakticky ve všech oblastech našeho života. Mít svobodu neznamená mít co nejširší výběr, co můžeme mít nebo získat. Mít svobodu znamená mít pod kontrolou to, co skutečně máme.
Svoboda v rámci softwaru znamená mít kontrolu nad softwarem, který používáme, vědět, co tento software provádí (nebo mít možnost si to ověřit), moci mu důvěřovat, že neprovádí něco, co by provádět neměl, a mít možnost tento software používat bez omezení, zkoumat jeho funkci, upravovat jej a šířit dle libosti.
Řada lidí je toho názoru, že svoboda je v rámci softwaru volitelným doplňkem a přidanou hodnotou. Já jsem toho názoru, že svoboda je v rámci softwaru, který používáme, na kterém závisíme a kterému svěřujeme nejenom naše data, ale také části našeho života a našich aktivit, je nutností.
Mít svobodu je podle mě možnost výběru. A pro mnoho lidí je tato svoboda mnohem důležitější než „mít pod kontrolou“ svůj software. A všichni vědci se určitě nedělí své výzkumy, protože ani nemohou, to mohou ti, kteří jim na to dali peníze.
Souhlasil bych s tím, že možnost výběru (ve smyslu svoboda volby) je _součástí_ svobody. Ale nesouhlasím s pokládáním rovnítka mezi svobodou jako takovou a možností výběru. Svoboda je podle mého přeci jen trošku komplexnější. A z mého pohledu je velmi důležité to, co se stane po tom, co provedu ten či onen výběr – jestli to čistě náhodou mou svobodu nějak nepoznamená, což proprietární software citelně činí. Svým způsobem pak lze vnímat možnost volby proprietárního softwaru jako „svobodu“ zvolit si „otrokáře“. Samozřejmě s jistou dávkou fantazie.
Co se vědců týče, měl jsem na mysli především akademickou sféru.
Svobodný software je pro mě hlavně zdroj informací. Dnes je ta smůla, že informace jsou často stále placené a proto neváhám používat pouze svobodný software. Jsem vděčnější víc za vzdělání než za sebelepší proprietární aplikaci.
Kontrola nad softwarem je nesmírně důležitá. Míra soukromí bude postupně ubývat. Ze sociálních sítí a Windows se stává další globální síť identit. Stačí vyhledat „Microsoft“ na Cryptome.
Problém FOSS je ten, že zpochybňuje samou podstatu kapitalismu. Tady se rodí ty největší problémy.
Neřekl bych, že FOSS kapitalismus zpochybňuje. Alespoň tedy nevidím jak. FOSS existuje v jeho rámci a stojí podle mého na stejných principech jako kapitalismus. V rámci kapitalismu/tržní ekonomiky firmy operují se ziskem a jednotlivci s užitkem. Bohužel většina lidí vidí za kapitalismem pouze peněžitý zisk, a užitek už tak moc v této souvislosti nevnímají (přestože mj. jejich kupní rozhodnutí na užitku stojí). A je to právě užitek, který je klíčem k pochopení fungování FOSS.
Ale i FOSS je možné využít pro generování zisku – ne sice prodáváním kopií jako u proprietárního softwaru, ale službami a přidanou hodnotou, viz třeba RHEL (v této souvislosti je třeba hodně zajímavý vztah Red Hatu k CentOSu).
Problém FOSS je ten, že zpochybňuje samou podstatu kapitalismu. Tady se rodí ty největší problémy.
Zpochybňuje ho v tom, že existuje možnost, kde lidská iniciativa dokáže vytvořit kvalitní řešení bez výskytu peněz, osobního vlastnictví či profitu. Definovat kapitalismus je těžké, ale v zásadě můžeme říct, že tyto body jsou základní elementy.
Další kapitola sama o sobě je tříštění sil. Zde podle mě chybí pevná ruka a přísné pravidla. To si ovšem protiřečí se svobodou. Když se nad tím zamyslím, tak možná udělám větší průzkum na problematiku tříštění sil. Rád bych si přečetl návrhy ostatní lidí, jak vyřešit tento problém.
Já myslím, že jádrem kapitalismu je soukromé vlastnictví výrobních prostředků, motivem pro práci je zisk a trh je volný (cena je určována střetem nabídky a poptávky, nikoliv nařízením). Výrobním prostředkem je v tomto případě asi počítač, připojení na Internet a vlastní mozek – to v rámci FOSS nesdílíme, jako by to dělali komunisté:-), takže tato podmínka splněna je.
Mnoho lidí mate absence peněžitého zisku. Ale zisk může být i nepeněžitý – osobní prospěch, užitek – mám program, za který bych musel jinak zaplatit, pracuji na programu, s jehož vývojem mi pomáhají další lidé, čímž šetří můj čas, a sami na oplátku dostávají to, co jsem vytvořil.
Trh je v tomto případě volný (leda by do toho začal kafrat stát, což se zatím naštěstí neděje), nabídka i poptávka se tu skutečně střetávají, nesměňují se peníze, ale spotřebovaný volný čas, cílem směny je užitek (tedy nepeněžitý zisk).
Na FOSS je úžasné, že existuje právě v rámci volného trhu, jako forma spolupráce, přinášející užitek (zisk) jak vývojářům, kteří na něm pracují, tak uživatelům, pro které je pak daný produkt (software) pozitivní externalitou.
Tak na toto téma jsem napsal esej s provokativním názvem Proč je tříštění sil v FOSS nesmysl.
Tohle si podle mého protiřečí i s kapitalismem – místo dobrovolné směny a volného trhu centrální plánování a zásahy vyšší autority. Nařízení lidem, co mají dělat ve svém volném čase. Btw, právě tohle tvoří jádro mého argumentu proti slovnímu spojení „tříštění sil“. Ale víc o tom v eseji.
Předně bych si položil několik otázek: Je to problém? Jaký? Pro koho?
Jinak, tohle řeší přirozené autority, lídři (nevím, jestli je to správný termín). Zkrátka lidé, kteří ostatní následují z vlastní vůle, tedy někdo jako Linus nebo Shuttleworth. Samozřejmě, ovlivnit lze vždy jen část vývojářů, asi nikdy ne všechny.
Samozřejmě část „problémů“ lze řešit na distribuční úrovni (RHEL) a lecos lze řešit intervencí – prostě někoho přesvědčíte, popřípadě nabídnete peníze, přiložíte ruku k dílu, apod.
Nemyslím si, že tam peníze nehrají roli. Já například neumím programovat, tak čas od času pošlu peníze nějakému projektu – buď jako poděkování, nebo přímo s prosbou na vylepšení. Lidé, kteří programovat umí, věnují svůj čas právě takovému FOSS projektu, nikoliv komerčnímu. A čas jsou peníze. Jen v ten okamžik nejsou potřeba po reálnou směnu – ale slouží jako měřítko.
Ohledně profitu.. čtu teď Art of Community, moc pěkně napsaná knížka. Je tam jasně vysvětleno, že profit má několik forem a se všemi je nutné počítat – žijeme přece v informační společnosti, proběhla informační revoluce, tak přece musíme chápat jako hodnoty (kromě peněz) také osobní uspokojení, sounáležitost, pocit, že mám hodnotu pro ostatní (někdo tomu říká „ubuntu“
)
Nemám proti definici kapitalismu nic, ale je stará 150 let a lidstvo se mezitím někam posunulo. Myslím, že to tzv. tříštění sil je doklad životaschopnosti a že zde funguje jiná trochu zaprášená teorie… a sice ta Darwinova. Koncept svobodného softwaru je starý ‘odnepaměti’ – autorství zavedl až kapitalismus, do té doby se vesele spolupracovalo a sociálně komunikovalo i bez technologií. Krásná ukázka, která mě teď napadla, je Kronika takřečeného Dalimila. Na tu se dá parádně aplikovat Creative Commons. Všichni, kdo v té hodině ve škole byli, ví, že vzal, co se mu hodilo, zbytek si vymyslel a vydává se to za jeho dílo (bohužel tedy jen tušíme, kdo to skutečně byl).
My se dneska snažíme obnovit tento přirozený koncept a zároveň ho kombinovat s kapitalismem. Pokud se to v globále ještě nedaří, neznamená to, že to nejde. Všechny firmy, které brojí za uzavřený software, nejsou starší než 30-40 let (IBM je starší a hraje na obě strany). Myšlenka FOSS je stará stejně jako tyhle firmy a je založena na kulturní tradici lidstva (a ani bych nerozlišoval západní a východní civilizace). Takže jako v podstatě uzavřenou kapitolu dvou generací vidím proprietární software.
A ty firmy to vědí – kde se snaží Microsoft sklízet? Na poli open source… jeho zlaté časy v klasickém monopolu skončily, musí opět inovovat. Což je základ kapitalismu, ne? A že se k tomu hodí historií prověřený koncept sdílení dat a informací, mě osobně nepřekvapuje.
Vlastimil Ott: Moc pěkné a velmi podnětné. Také se snažím některým projektům přispívat, popřípadě pomáhat jinak, pokud mohu.
Nerad bych tu vyvolával konflikt, neútočil jsem na na FOSS jak spíše na ten kapitalismus. Nejsem velký fanoušek. Vidím, že kapitalismus velmi zastáváte. Dobře, respektuju to. Momentálně je to funkční řešení se svými klady i zápory, ale myslím si, že časem to ztroskotá. Nelíbí se mi ta honba za penězmi.
Proč je Microsoft uzavřený? Proč Google nezveřejní své algoritmy pro vyhledávání? Proč lidé uplatňující algoritmické obchodování na Wall Street tají své recepty na úspěch? Někteří z nich úspěšně tají nové poznatky týkající se výzkumu chaosu a skrývají tak opravdu užitečné informace pro matematiky, statistiky aj. Vždy v tom hrají hlavní roli peníze. Tyto informace mají finanční hodnotu. To je to, co mi tolik vadí. Zpomalují chod věcí. Samozřejmě jen v případě pokud nalezneme lepší řešení než kapitalismus.
A to podle mě už existuje, je to FOSS. Snad malinko chápete, co tím chci říct.
Proto mám tolik rád FOSS, výskyt peněz je tam důležitý jen kvůli momentálně panujícímu kapitalismu. Proto jsem na základě těchto poznatků konstatoval, že FOSS zpochybňuje podstatu kapitalismu.
Co se týče tříštění těch sil – „Why linux still sucks?“ Co může chtít člověk vyvíjející audio framework? Nejspíš funkční zvuk. Proč je tedy tolik audio frameworků?
Tomáš Vavrys: Chápu, co myslíte, a přiznám se, že ona absolutní honba za penězi, někdy i vytlačující samotnou lidskost, mi také nesedí. Na současné ekonomice vidím řadu problémů, počínaje třeba tím, jak se daří úzké zájmové skupině nahrávacích společností prosazovat legislativu, která nám, občanům, odebírá svobodu i soukromí.
Problémem je, že lepší systém zatím nikdo nevymyslel a neprosadil. Komunismus nebo socialismus založený na příkazové a centrální ekonomice, to určitě není, naopak. FOSS jako takový je úžasná záležitost, ale z principu omezena na svět digitální informace, v případě materiálních statků je podle mého nenasaditelná (je to právě možnost snadného a bezplatného kopírování, která je jedním z pilířů, což ovšem u hmotných statků zatím nefunguje).
Mám i jiný námět k zamyšlení – stav naší společnosti odráží to, jací jsme. Ve své podstatě jsme sobečtí – chceme maximum užitku za co nejmenší dřinu. Tržní ekonomika je právě dobrá v tom, že tohle sobectví dokáže obrátit ku prospěchu společnosti – viz neviditelná ruka trhu – lidé jsou sobečtí, přičemž sledováním svých vlastních zájmů prospívají společnosti (nabídnou třeba nějakou službu či zboží, které nám usnadní práci, apod.). To samozřejmě nefunguje dokonale, ale je to zatím z tohoto hlediska nejefektivnější ekonomický systém.
Komunismus ztroskotal právě na tom, že předpokládal ideálního člověka, který bude pracovat pro blaho společnosti. Realita byla taková, že sobectví lidí vedlo k minimálnímu pracovnímu výkonu, což podporovala politika plné zaměstnanosti – lidem chyběla motivace pracovat, a stát nebyl schopen optimálně rozhodnout, kolik kterého zboží by se mělo vyrábět (do hlavy lidem neviděl). No, ono to bylo mnohem složitější, zejména pak to, jak se proklamované komunistické ideály změnily v tuhou totalitu, ale to je na delší úvahu a už trochu off-topic.
V tržní ekonomice se vyrábí to, co lidé kupují/poptávají. Současně mají motivaci pracovat, protože bez práce nemají peníze, a peníze potřebují. Peníze jako takové pak lidé směňují za zboží a služby, které jim přináší užitek.
Samozřejmě, že to není ideální systém. A budu rád, až se objeví jiný, lepší. FOSS je z tohohle pohledu velmi zajímavý, i když je zatím omezený na jednu konkrétní oblast – svět digitální informace, svět softwaru (tato oblast ovšem získává stále větší význam).
Možná abych to na závěr ještě sesumíroval, myslím si, že hlavním problémem není ani tak kapitalismus jako nevyhovující systém, ale to, na jakých lidech ten systém stojí. To je jádro problému a to je místo, které se musí primárně změnit. Změna společenského či ekonomického systému pak bude pomalu následovat.
Ale to všechno je samozřejmě můj pohled.
Tohle přesně jsem měl na mysli, lépe jste to zformulovat už nemohl. Záleží to pouze a jen na lidech, proto tolik tíhnu k FOSS. Tam ta základna funguje a fascinuje mě to. Vím, že stejný princip není ještě uplatnitelný v reálném světě. Je to jen počátek, který se třeba někdy rozvine. Pevně v to alespoň doufám. Když jsem poprvé četl o FOSS komunitě, tak jsem jen žasl. Tohle je to, co jsem hledal dlouhou dobu.
Mimochodem, skvělá diskuse…
Já jsem také žasl. A žasnu stále.
Ano, velmi podnětná, donutila mne o lecčems popřemýšlet, a ještě donutí. Všem zúčastněným děkuji.