Tenhle článek patří nejen uživatelům obličejoknihy, ale všem lidem, kteří žijí v dnešní společnosti. Obličejoknihou si dovolím začít. Ta a podobné služby uchovávají veškerá data, která jim svěříte, a to včetně těch, které ze svých profilů časem vymažete nebo která nejsou vidět. Záznamy vaší komunikace, včetně chatu, historie označování osob na fotografiích, apod. To všechno zůstane sedět ve velké databázi, která může být, podobně jako Megaupload nebo podobně jako databáze Googlu, zpřístupněna nějakému subjektu nebo hacknuta.

Zákony, názory, politicky nebo společensky choulostivá témata se časem mění. To, co je dnes legální nebo společensky přijatelné, za pět nebo za deset let již být nemusí. Vaše data však na těchto serverech patrně takhle dlouho (a nejspíš i déle) zůstanou.

Stejně tak se rozrůstají místa, která o vás informace sbírají a propojují je s dalšími informacemi (jako např. kdo vlastně jste). Obličejokniha není jen jeden web. Řada webů je s ní propojena (resp. využívá její komponenty). Tudíž, navštívíte-li nějaký takový web, obličejokniha si to uloží do své databáze a spojí si to s vaši obličejoknihovou identitou. Nemáte-li obličejoknihový účet, nevadí – obličejokniha si vás uloží do databáze také. Více viz třeba tento pěkný seznam. Úplně totéž dělá Google, který navíc ví i to, co do obličejoknihy nepíšete. Ví totiž vše, co jste kdy vyhledávali.

Takových databází je kvantum. Platíte platební kartou? Používáte různé věrnostní a slevové karty vázané k vaší identitě? Nakupujete v e-shopech? Nosíte mobilní telefon v supermarketu? Respektive, nosíte mobilní telefon? Asi ano, nosí ho skoro každý. Přitom u něj stačí uchovávat záznamy, jak se hlásil k jednotlivým buňkám. Ve větším městě lze získat velmi přesný obrázek o tom, kam chodíte, s kým se stýkáte, apod.

Musím říci, že se mi tento trend ani v nejmenším nezamlouvá. Mnoho z toho, co jsme dříve realizovali bez nějakého velkého či malého bratra, dnes realizujeme za asistence počítačů. Elektronických stop, které naše jednání zanechává, stále přibývá. Všechno se dnes zaznamenává, ukládá, a to na dlouho. A nejen ukládá, ono se to postupně propojuje a dává dohromady, jak se stále hledají nové a nové způsoby využití těchto dat. Naše soukromí tak postupně mizí, a co je horší, mnohdy za velkého potlesku.

Objevil jsem jeden pěkný článek o tom, jak jedna galerie zakázala kromě fotografování v jejích prostorách také kreslení. Uvádím zde poslední odstavec, který obsahuje jádro článku:

That’s the problem with the ownership mentality of modern copyright: few people bother to think about purpose because they are too busy thinking about control, operating from a default „cover-all-our-bases“ mentality without bothering to ask why. At some point during the drafting of this sign, somebody should have stopped and said „Wait, why do we care?“ — but instead they said „Have we forgotten anything? Better throw tripods on there just to be safe.“

Pro ty, kteří neumí dobře anglicky, uvádím svůj amatérský český překlad.

Toto je problémem vlastnické mentality moderního pojetí copyrightu: málo lidí se námáhá přemýšlet o účelu, protože jsou příliš zaměstnáni přemýšlením o kontrole. Operují se základní mentalitou typu „pokryjte všechny možnosti“ bez toho, aby se ptali proč. V určité chvíli při přípravě této tabule [s popisem toho, co je zakázáno, pozn. překladatele] se měl někdo zastavit a říci „Moment, proč nám na tom vlastně záleží?“ – ale místo toho si řekli „Zapomněli jsme na něco? Raději tam ještě hodíme i stativy, pro jistotu“.

V komentářích pod článkem se objevil návrh na další věc, kterou by měli zakázat – zírání na obraz s úmyslem si jej zapamatovat. Nebo by mohli všem, kteří galerii opustí, preventivně vymazat paměť. Co kdyby si přece jen časem něco vybavili?

Zdroj: Ownership Mentality: Art Gallery Prohibits Sketching

Protest proti cenzuře Internetu

Tak jsem se ve středu také zapojil do protestu proti cenzuře Internetu, kterou se snaží schválit v USA. Ve výzvě, která na tomto webu visela, jsem se pokoušel zdůraznit, že cenzura Internetu se netýká pouze USA, ale i ČR a řady jiných zemí. U nás proběhly, pokud vím, dva pokusy, jeden iniciovaný poslancem Farským (TOP 09), druhý VVčkem. Ani jeden naštěstí neprošel, ale je vidět, že stále více přibývá politiků, kteří by rádi rozhodovali o tom, se kterými servery v Internetu smíte komunikovat a se kterými nikoliv.

Na USA záleží…

To, co se odehrává v USA, třeba v oblasti cenzury Internetu nebo obecně v oblasti ochrany autorských práv, která jde poslední dobou stále více „přes mrtvoly“ a za hranice zdravého rozumu, by nám rozhodně nemělo být jedno. Proč? Protože to, co se stane v USA v této oblasti (a nejen v této oblasti), se pak promítne i v EU a v jiných zemích, které mohou být (a často bývají) přinuceny zavést podobně absurdní legislativu. Jako třeba Španělsko, které nedávno zavedlo cenzuru Internetu podobnou SOPA díky tlaku z USA.

Bez soudu, bez důkazů

Zákony USA ve jménu ochrany (autorských práv, terorismu, apod.) jdou „přes mrtvoly“ v tom smyslu, že postupně eliminují právo na spravedlivý soud. Místo toho, aby měl domnělý porušovatel práv možnost se vůči obvinění hájit u soudu, funguje to už od doby DMCA tak, že domnělý vlastník práv (čti: kdokoliv) pošle stížnost, na kterou musí příslušný subjekt (provozovatel webu, datacentra, apod.), zareagovat a „závadný“ obsah stáhnout. A to bez nutnosti prokázat, že onen domnělý vlastník práv je skutečným vlastníkem práv. Na základě tohoto úžasného zákona bylo z Internetu staženo mnoho materiálu, který patřil úplně někomu jinému nebo byl volně k dispozici (svobodný software).

Megaupload

Také nám zavřeli Megaupload a zadrželi jeho vlastníky na Novém zélandu, kteří budou vydáni do USA pro tamní údajné porušování autorských práv (nebo že by pro přepadání lodí?). Megaupload byl uzavřen, jeho domény i aktiva zablokována, a to vše na základě předběžného opatření. Řada médií a jedinců vyjádřila svoje pohoršení nad touto akcí (včetně tohoto článku v jeho dřívější podobě), často však bez znalosti všech fakt. A ta jsou v tomto případu důležitá.

Hlavní problém vyšel na povrch až za nějakou dobu, resp. až si někteří dali tu práci a onu rozsáhlou žalobu si celou přečetli. Podle žaloby vedení Megauploadu vědělo velmi dobře o nelegálním původu dat, dále nespolupracovali s vlastníky práv na jejich odstranění a vědomě odměňovali ty, kteří nabízeli nejvíce nelegálních dat (a zřejmě i úmyslně ignorovali požadavky na stažení daných děl). Tato obvinění mají podporovat důkazy např. v podobě e-mailové korespondence členů vedení.

V reakci na osud Megauploadu začali poskytovatelé podobných služeb panikařit, někteří „zavřeli krám“, jiní zatím jen ruší „motivační programy“, které finančně odměňují ty, kteří na server nahrávají nejpopulárnější obsah. Moc se mi líbil tento článek. Smutnou stránkou této akce jsou její následky způsobené těm, kteří Megaupload používali legálně, a teď mají utrum, jejich data jsou nepřístupná a kdo ví, jestli někdy ještě budou.

Kromě dat na serverech budou mít vyšetřovatelé k dispozici i záznamy o platbách, osobní údaje a IP adresy uživatelů a samozřejmě také informace o tom, co stahovali nebo jaký „velký obsah“ na servery Megauploadu nahrávali a kolikrát byl stažen. Vzhledem k tomu, že v USA je možné za jednu neoprávněně zveřejněnou skladbu napařit až 150 tisíc USD, mohou mít mnozí uploadeři ohromnou smůlu, pokud se vyšetřovatelé nebo „správci velkého obsahu“ rozhodnou je stíhat, což však osobně nepředpokládám (vzhledem k jejich množství), leda možná v případě těch největších ryb.

Princip teritoriality

Poslední dobou se nám také rozmáhá vydávání obviněných soudům v jiných zemích, zejména pak v USA. V případě Megauploadu budou jeho vlastníci či správci vydáni patrně na základě toho, že Megaupload měl v USA nějaký server. Podle všeho ale nemusíte mít server v USA, aby vám hrozilo vydání do USA. Můžete třeba jen provozovat svůj web na doménách com, org či net, což se může stát osudným jednomu britskému studentovi. Princip teritoriality v prostředí Internetu je obtížně uchopitelný a není jasně vymezen, což se některých z nás, provozovatelů nejrůznějších služeb, může velmi nepříjemně dotknout. Třeba si zítra Čína vymyslí, že jsem ji tady na tomhle blogu pomluvil, a vyhradí pro mne bydlení zdarma v pěkné zamřížované cele na příštích 10 let (nebo kolik tam političtí vězni běžně dostávají). Ale třeba mě ČR nevydá.

Když už jsem se dotkl Megauploadu, pokud si teď myslíte, že pouhým stažením jste žádný zákon neporušili a vydání do USA se vás netýká, to je samozřejmě (alespoň tedy dle mého názoru) správná úvaha. Dejte si ale pozor, až budete cestovat do USA, aby vás tam pak nečapli a už si vás tam nenechali. Hlavně tedy asi pak ti, co nejenom stahovali, ale také nějaké materiály bez svolení držitele práv sdíleli.

Britští infiltrátoři

Také jsem nedávno četl o tom, jak policejní infiltrátoři politicky aktivních skupin v Británii dělali pro úspěšnou infiltraci ledacos, včetně sexu a plození dětí. Mně na tom ovšem nejvíce zarazilo ono infiltrování politicky aktivních skupin, popřípadě jejich rozvracení a podobné věci. To bych osobně považoval jako velmi znepokojující (i když u Anglie, kde vás mohou zavřít za zapomenuté heslo, mně to nepřekvapuje). Najít k tomu nějaké materiály se mi ale nepodařilo. Něco málo je tady, ale to nepovažuji za důvěryhodný zdroj, podobně jako Novinky, kde jsem na tuhle informaci původně natrefil.

Třeba je to jen polopravda vycucaná z prstu senzacechtivým reportérem, ale pro jistotu si dejte pozor na svou politickou příslušnost, pokud nějakou máte, aby se z vaší známosti, nebo dokonce vážného vztahu či manželství nevyklubal převlečený policista nebo policistka.

DRM, neboli správa digitálních omezení, popřípadě také digitální pouta, je technologie určená k omezení svobod uživatelů, a to i za hranice povoleného užití, které definuje autorský zákon (ten je tak v podstatě obcházen). Je to v principu velice špatný nápad, neboť trestá nepříjemnostmi a omezeními ty, kteří za dané dílo zaplatí, zatímco ti, kteří neplatí, jej mohou získat bez DRM a tedy bez omezení, jelikož tato technologie z principu nefunguje a prakticky vždy dojde k jejímu prolomení.

Sociální DRM je v podstatě vodoznak nebo jeho obdoba, která se k dílu přidá a jednoznačně jej spojí s kupujícím. V případě e-knih to třeba vypadá tak, že se na začátek knihy, ale třeba také na začátek každé kapitoly, umístí věta „zakoupeno tehdy a tehdy zákazníkem tím a tím“. Dílo jako takové je pak bez technických omezení (právní omezení však platí – viz dále).

Sociální DRM je sice v porovnání s klasickými digitálními pouty krůček správným směrem, ale opravdu jen malý krůček. Jako zákazník se stále cítím trestán, že za daná díla platím. Nejsem sice technicky omezován, ale být na začátku každé kapitoly vyrušen informací, že za knihu jsem zaplatil, snižuje můj požitek z knihy. V podmínkách služeb je mi ještě navíc vyhrožováno, že pokud tento „vodoznak“ odstraním, budu pověšen, převálcován, rozčtvrcen, ukřižován, a pak na mne ještě navíc pošlou armádu právníků. Přitom to, co s dílem provádím, by mělo být každému jedno, přinejmenším dokud dílo nešířím.

Náš autorský zákon se však staví na stranu zábavního průmyslu a odstranění DRM je definováno jako trestný čin, bez ohledu na okolnosti. Je ovšem otázkou, zda-li sociální DRM zákonné definici odpovídá – tam se hovoří o „účinných technických prostředcích“, a toto jsou (už dle názvu) sociální, nikoliv technické prostředky. Ale nejsem právník, takže nevím.

Proč se na DRM nevykašlat úplně? V případě e-knih je mnoho titulů k dispozici (z nelegálních zdrojů) bez jakéhokoliv DRM. Často jsou k dispozici díla, která ještě ani jako e-knihy oficiálně nikde nevyšly. Ve spojitosti s tím se pak snaha omezovat a obtěžovat platícího zákazníka DRM, ať už sociálním či technickým, zdá nešťastná. Přece platící zákazník je to, co toto odvětví potřebuje jako prase drbání. Proč tedy vynakládat snahu platícího zákazníka otrávit?

Velice se mi v této souvislosti líbí postup hudebního vydavatelství Mangatune – uplatňuje se zde model „plať pravidelně a stahuj si, co hrdlo ráčí“. Vše je bez jakéhokoliv DRM a v podmínkách je povoleno 3 kamarádům hudbu zkopírovat. Žádné vyhrožování „zkopíruj to kamarádovi a my tě zažalujeme o absurdní částky“, zkrátka lidský, rozumný přístup. Proto jsem také jejich stálým zákazníkem (a ještě jim tu dělám touto cestou reklamu:-)).

Lidský přístup je to, co vydavatelům obecně chybí. Sociální DRM je sice snaha nahradit technické DRM, ale mnohem konstruktivnější se mi zdá zapomenout na obojí a snažit se přilákat platícího zákazníka. Nejenom absencí DRM, ale také lidským přístupem a pochopením, že kopírování je součástí informačního věku a pomoc bližnímu svému je základem zdravé společnosti, byť to někdy znamená, že někdo někdy přijde o nějaký hypotetický zisk. Jako optimální sociální „DRM“ bych uvítal někde v úvodu nebo na konci knihy (rozhodně ne na začátku každé kapitoly) nerušivou informaci o tom, jak lze za kopii zaplatit, pokud jste za ni nezaplatili. Takové sociální „DRM“ bych bral. Ještě lépe, pokud by tam bylo rovnou (funkční) tlačítko „přispěj na účet vydavatele/autora částkou 5 Kč, 10 Kč, 20 Kč, 50 Kč, 100 Kč“.