Na úrovni EU bylo projednáváno přijetí smlouvy ACTA, vyjednávané v tajnosti bez účasti veřejnosti (podobnost s Mnichovem, aneb „o nás bez nás“ není čistě náhodná). Tato smlouva má řadu sporných bodů a bodů, které potenciálně či reálně narušují občanské svobody a soukromí, přístup k Internetu, atd. V hlasování, kde naštěstí ACTA neprošla, se europoslanci ODS rozhodli hlasování zdržet. Za pár dní na to vydali prohlášení, které mělo jejich neúčast vysvětlit. To mi však značně zvedlo mandle. Dovolte mi jej ocitovat a vyjádřit se k jednotlivým bodům:

1. Smlouva uspokojivě neřeší ani ochranu soukromí jednotlivce, ani ochranu duševního vlastnictví.

V tom případě by neměla být přijata. Proč tedy ODS nehlasovala proti přijetí?

Duševní vlastnictví je přitom nedílnou součástí vlastnictví osobního a jeho ochrana musí být zajištěna jak ve skutečném, tak v digitálním světě.

Duševní vlastnictví je nejasný, matoucí a značně zavádějící pojem. Osobní vlastnictví a duševní vlastnictví jsou dva podstatně odlišné koncepty. Považte – zatímco osobní vlastnictví řeší kontrolu vlastníka nad jeho fyzickými statky, duševní vlastnictví vám diktuje, co se svými věcmi na svém pozemku smíte nebo nesmíte dělat (ne ne, nesmíte si na zahradě postavit budku tvaru krychle, protože ten tvar jsem si zaregistroval já). Vhodnější než hovořit o duševním vlastnictví je hovořit o autorském právu, obchodních značkách či patentech.

Pokud přesto přijmu tento zavádějící pojem v tom neurčitém a nejasném smyslu, ve kterém je zde použit, nelze než zdůraznit, že ochrana „duševního vlastnictví“ musí být vyvážená a vyrovnaná a nesmí se protivit společenskému zájmu na úkor obchodních zájmů několika megakorporací. Stejně tak nesmí nepatřičně zasáhnout do svobod a soukromí občanů (což ODS dokonce částečně uznává, viz bod 3).

2. Padělání představuje celosvětově závažný problém, který způsobuje průmyslu, podnikatelům i autorům uměleckých děl dalekosáhlé škody. Občanští demokraté jsou důslednými zastánci ochrany duševního vlastnictví a rozhodně nesouhlasí s tím, že vše patří všem a že autorská díla mohou být volně, kdykoliv a kýmkoliv bezplatně kopírována a šířena po internetu nebo jinými prostředky.

Irelevantní, bez vztahu k hlasování o ACTA. Nepřijetí smlouvy ACTA přece neznamená zrušení autorského zákona, ochrany obchodních značek, atd.

3. Současně je ovšem nezbytné vyloučit sebemenší možnost průlomu do soukromí uživatelů digitálních technologií. V této oblasti stále přetrvává řada nejasností. Europoslanci ODS proto nemohou smlouvu ACTA ani jednoznačně podpořit.

Soukromí a svobod. Na svobody nezapomínejte. Zde samozřejmě nemohu než souhlasit. Proč ale tedy ODS nehlasovala proti, má-li jednat v zájmu občanů ČR?

4. Jednání o tak závažné smlouvě by nemělo probíhat v hysterické a přepolitizované atmosféře, kterou vytvořily nejrůznější pirátské spolky.

Jednání o tak závažné smlouvě mělo být především od začátku veřejné! Je neodpustitelné připravovat závažnou legislativu za zavřenými dveřmi bez účasti veřejnosti. Tento fakt, a také obsah smlouvy ACTA, který naštěstí pronikl na veřejnost před jejím schvalováním, byly příčinou oné atmosféry. Ano, byli to piráti, ale také řada dalších organizací a politických stran, kteří se snažili utajené jednání o ACTA odtajnit a poukázat na problémy, zatímco ODS poslušně mlčela, aby se voliči, kteří jí svým hlasem propůjčili mandát, o ničem nedozvěděli. Je ostudné všechny tyto organizace, které na rozdíl od ODS jednaly v zájmu občanů ČR, házet do jednoho pytle a říkat jim „pirátské spolky“.

Občanští demokraté odmítají obhajovat spolu se zelenými a komunisty právo na krádež duševního vlastnictví, kterému měla dohoda ACTA zamezit.

Dovolte mi ocitovat začátek prohlášení ODS: „Smlouva uspokojivě neřeší ani ochranu soukromí jednotlivce, ani ochranu duševního vlastnictví.“ – jak tedy měla ACTA „krádeži duševního vlastnictví“ zamezit, když ho uspokojivě neřešila? A odkdy znamená hlasování o nepřijetí smlouvy, která „ochranu duševního vlastnictví uspokojivě neřeší“, „obhajobu práva na krádež duševního vlastnictví“? Možná jen nejsem dostatečně vzdělaný, ale tuto logiku prostě nechápu.

Závěr, aneb manažerské shrnutí

Takže si to shrňme. ODS měla více než dostatek důvodů pro odmítnutí ACTA – tyto důvody sama připouští a v prohlášení je uvádí. ODS říká, že chce ochranu „duševního vlastnictví“. Dobře. Nicméně sama říká, že ACTA tuto ochranu uspokojivě neřeší. Dokonce říká, že je třeba chránit soukromí uživatelů Internetu, kde v kontextu ACTA panuje „řada nejasností“. Proč ji tedy striktně neodmítnou?

Ano, nechtějí hájit právo na „krádež duševního vlastnictví“. I kdyby mi ale vysvětlili, co to taková krádež duševního vlastnictví vlastně je, pořád nepochopím, jak by toto právo hájili odmítnutím ACTA, k čemuž měli sami nejeden důvod.

Můj názor

Má teorie je jasná. Přijmout ACTA znamená plivnout do tváře voličů, odmítnout ACTA znamená plivnout do tváře zábavnímu průmyslu, který ACTA prosazuje a který se snaží získat politické spojence na podporu svých zájmů (lobbování). Bohužel, prosazování obchodních zájmů těchto megakorporací znamená pro občany omezení práv, svobod i soukromí. Viz ACTA a řada dalších podobných pokusů, z nichž některé jsou úspěšné, viz zákon HADOPI ve Francii, který umožňuje zábavnímu průmyslu trestat řadové občany bez soudu, bez dokazování a bez možnosti se hájit.

Naštěstí máme politické strany, které nejsou bezpáteřní a nebojí se postavit na jednu stranu. Nebojí se informovat občany o připravovaném novém Mnichovu, zatímco ODS poslušně mlčí, protože si to nechce s nikým rozházet.

Tak tak, hlavně si to s nikým nerozházet a nepostavit se v kontroverzní kauze na žádnou stranu. A když se to někomu nelíbí, vydá se prohlášení, kde plivne na ty, kteří se nebáli vystoupit v zájmu občanů proti ACTA. Tohle je ale hodně ubohé.

Jistý nechvalně známý převážně elektronický obchod s počítači a elektronikou nabízí extra záruku nad povinných 24 měsíců. Jejich e-shop ji automaticky nabízí, dokonce dvakrát, aby ji využilo co nejvíce lidí. Vyplatí se však něco takového?

1) Působnost záruky

Klasická 24-měsíční záruka platí obecně na jakékoliv vady výrobku s výjimkou vad způsobených běžným opotřebením. Mimozemská prodloužená záruka se vztahuje pouze na vadu materiálu nebo výroby.

2) Dobropis

Mimozemšťan může vadu řešit třemi způsoby. Buď opravou zdarma, výměnou za ekvivalentní nebo lepší výrobek, a nebo dobropisem. Tady je ovšem háček, protože částku, kterou vám vrátí dobropisem, seškrtají o jedno procento za každý započatý měsíc. Pojďme si to tedy spočítat v konkrétním případě:

• cena zboží: 1775 Kč
• cena záruky (+36 měsíců): zhruba 239Kč
• maximální dobropis: 1349Kč (hned po skončení 24 měsíční záruky)
• minimální dobropis: 710Kč (těsně před skončením 24+36 měsíců)

Pokud vám tedy vystaví dobropis, vrátí vám maximálně 76% ceny a minimálně 40%. Cena záruky se mi zdá, že vždy převyšuje 10% z ceny výrobku.

3) Podmínky

Rozšířenou záruku nelze uplatnit v případě, že jsou porušeny jakékoliv pečetě nebo nálepky (třeba se sériovým číslem). To sice na první pohled nevypadá jako problém, až na to, že u řady zboží se nálepky při běžném používání odlepují (pamatuji si na prezenter, kde se mi nálepka se sériovým číslem odlepila po několika dnech od zakoupení).

O mimozemšťanovi jsem navíc v této souvislosti zaznamenal příběhy zákazníků o tom, jak u každé reklamace vyvíjí maximální snahu najít jakýkoliv důvod, proč jí nevyhovět nebo si napočítat srážku.

Jinak samozřejmě platí obvyklé věci jako neuplatnitelnost záruky v případě neodborného zásahu, používání v prostředím odlišném od vhodného, atd.

Verdikt

V případě prodloužené záruky se v zásadě nemusí jednat o špatný nápad, ale je třeba si uvědomit, na co se záruka vztahuje, jaká je šance, že se výrobní vada nebo vada materiálu projeví, a také kolik z toho člověk ve finále dostane. Zvažte sami.

Pokud jste někdy studovali, asi jste se rozhodovali, jak si opatřit povinnou nebo nutnou literaturu. Pomlčíme-li o možnosti koupit si knihu za plnou, často absurdně vysokou, cenu, obvykle přichází v úvahu následující možnosti:

• koupit si knihu z druhé ruky
• půjčit si knihu v knihovně nebo jinde
• stáhnout si knihu bez placení z nelegálních zdrojů
• neopatřit si knihu vůbec a naučit se z jiných materiálů

Tomu (všemu) je nyní konec. Profesor ekonomie Joseph Henry Vogel si patentoval postup, jakým lze nejenom zabránit neautorizovanému kopírování, ale také vybírat extra poplatky za půjčování nebo kupování knih z druhé ruky. Spočívá v tom, že každá kopie knihy bude mít unikátní kód, který bude třeba k registraci na diskusním fóru předmětu, kde je povinná účast.

Je jasné, že cokoliv jiného než zaplacení plné ceny za knihu neumožní získání platného kódu, což se negativně projeví na prospěchu studenta. Znalosti a schopnosti studenta tedy již nebudou hlavním a jediným bodem jeho hodnocení. Nyní bude student hodnocen podle toho, zda zaplatil za povinnou literaturu nebo ne.

Samozřejmě, že schéma pana Vogela s půjčováním nebo získáním z druhé ruky počítá. Student bude mít možnost si nový kód ke knize zakoupit za sníženou cenu (a to se vyplatí!). Kniha se prodá jednou, ale platit se za ní bude mnohokrát, což se nakladatelstvím i autorům bude jistě moc líbit.

Osobně nechápu, proč se obtěžovat s tak komplikovaným schématem. Když mi jde o to vymačkat ze studentů maximum peněz, mohu zavést zápisné na daný kurz. Pak už je jedno, jestli student platil za literaturu nebo ne. Ale ano, vlastně to chápu. Zavést zápisné na kurz pravděpodobně neumožňuje u státních škol legislativa, tak se vytvoří schéma, jak se to obejde. Jak prosté, milý Watsone.

Já to po zralé úvaze raději ani nebudu komentovat. Chcete-li profesorovi poslat děkovný e-mail, podle jména je triviální ho najít. Můžete také vyjádřit své pocity v diskusi zde nebo v diskusi pod odkazovaným článkem.

Zdroj: Torrentfreak

Nedávno jsem si přečetl jeden starší článek o situaci v USA a nestačil jsem se divit. No dobře, zase tak moc jsem se nedivil, protože co se terorismu a vlivu na USA týče, jsem spíše skeptik a pesimista. Je to prostě o tom, jak jsou lidé (a hlavně vláda a policie) z teroristů paranoidní. Nejsou schopni přijít s něčím, co teroristu spolehlivě odhalí (asi proto, že nic takového patrně není), tak za podezřelé z terorismu považuje všechny, kteří se nechovají jako průměrný občan.

Platíte hotově? Jste podezřelí. Chráníte si své soukromí? Jste podezřelí. Jste nervózní? Jste podezřelí. Často měníte svou vizáž? Nebo máte poskvrněné tričko? Nebo jste si zrovna do něčeho sedli nebo šlápli a zapácháte? Jste podezřelí. Máte zájem použít věc z obchodu jiným způsobem než ke kterému byla zamýšlena (na to lze naroubovat i instalaci Linuxu na počítač s předinstalovanými Windows)? Jste podezřelí. Nemáte dobrou představu, jak funguje to, co kupujete? Nebo třeba kupujete hotová balená jídla ve větším množství? Jste podezřelí.

A jste-li podezřelí, měli by vás ostatní občané nahlásit. Měli by si všímat, co děláte, o čem mluvíte, jak vypadáte, a když se jim cokoliv nezdá, měli by vás nahlásit policii, která by vás měla následně vyšetřovat. Pěkné, co říkáte?

Tenhle článek patří nejen uživatelům obličejoknihy, ale všem lidem, kteří žijí v dnešní společnosti. Obličejoknihou si dovolím začít. Ta a podobné služby uchovávají veškerá data, která jim svěříte, a to včetně těch, které ze svých profilů časem vymažete nebo která nejsou vidět. Záznamy vaší komunikace, včetně chatu, historie označování osob na fotografiích, apod. To všechno zůstane sedět ve velké databázi, která může být, podobně jako Megaupload nebo podobně jako databáze Googlu, zpřístupněna nějakému subjektu nebo hacknuta.

Zákony, názory, politicky nebo společensky choulostivá témata se časem mění. To, co je dnes legální nebo společensky přijatelné, za pět nebo za deset let již být nemusí. Vaše data však na těchto serverech patrně takhle dlouho (a nejspíš i déle) zůstanou.

Stejně tak se rozrůstají místa, která o vás informace sbírají a propojují je s dalšími informacemi (jako např. kdo vlastně jste). Obličejokniha není jen jeden web. Řada webů je s ní propojena (resp. využívá její komponenty). Tudíž, navštívíte-li nějaký takový web, obličejokniha si to uloží do své databáze a spojí si to s vaši obličejoknihovou identitou. Nemáte-li obličejoknihový účet, nevadí – obličejokniha si vás uloží do databáze také. Více viz třeba tento pěkný seznam. Úplně totéž dělá Google, který navíc ví i to, co do obličejoknihy nepíšete. Ví totiž vše, co jste kdy vyhledávali.

Takových databází je kvantum. Platíte platební kartou? Používáte různé věrnostní a slevové karty vázané k vaší identitě? Nakupujete v e-shopech? Nosíte mobilní telefon v supermarketu? Respektive, nosíte mobilní telefon? Asi ano, nosí ho skoro každý. Přitom u něj stačí uchovávat záznamy, jak se hlásil k jednotlivým buňkám. Ve větším městě lze získat velmi přesný obrázek o tom, kam chodíte, s kým se stýkáte, apod.

Musím říci, že se mi tento trend ani v nejmenším nezamlouvá. Mnoho z toho, co jsme dříve realizovali bez nějakého velkého či malého bratra, dnes realizujeme za asistence počítačů. Elektronických stop, které naše jednání zanechává, stále přibývá. Všechno se dnes zaznamenává, ukládá, a to na dlouho. A nejen ukládá, ono se to postupně propojuje a dává dohromady, jak se stále hledají nové a nové způsoby využití těchto dat. Naše soukromí tak postupně mizí, a co je horší, mnohdy za velkého potlesku.

Objevil jsem jeden pěkný článek o tom, jak jedna galerie zakázala kromě fotografování v jejích prostorách také kreslení. Uvádím zde poslední odstavec, který obsahuje jádro článku:

That’s the problem with the ownership mentality of modern copyright: few people bother to think about purpose because they are too busy thinking about control, operating from a default „cover-all-our-bases“ mentality without bothering to ask why. At some point during the drafting of this sign, somebody should have stopped and said „Wait, why do we care?“ — but instead they said „Have we forgotten anything? Better throw tripods on there just to be safe.“

Pro ty, kteří neumí dobře anglicky, uvádím svůj amatérský český překlad.

Toto je problémem vlastnické mentality moderního pojetí copyrightu: málo lidí se námáhá přemýšlet o účelu, protože jsou příliš zaměstnáni přemýšlením o kontrole. Operují se základní mentalitou typu „pokryjte všechny možnosti“ bez toho, aby se ptali proč. V určité chvíli při přípravě této tabule [s popisem toho, co je zakázáno, pozn. překladatele] se měl někdo zastavit a říci „Moment, proč nám na tom vlastně záleží?“ – ale místo toho si řekli „Zapomněli jsme na něco? Raději tam ještě hodíme i stativy, pro jistotu“.

V komentářích pod článkem se objevil návrh na další věc, kterou by měli zakázat – zírání na obraz s úmyslem si jej zapamatovat. Nebo by mohli všem, kteří galerii opustí, preventivně vymazat paměť. Co kdyby si přece jen časem něco vybavili?

Zdroj: Ownership Mentality: Art Gallery Prohibits Sketching

Protest proti cenzuře Internetu

Tak jsem se ve středu také zapojil do protestu proti cenzuře Internetu, kterou se snaží schválit v USA. Ve výzvě, která na tomto webu visela, jsem se pokoušel zdůraznit, že cenzura Internetu se netýká pouze USA, ale i ČR a řady jiných zemí. U nás proběhly, pokud vím, dva pokusy, jeden iniciovaný poslancem Farským (TOP 09), druhý VVčkem. Ani jeden naštěstí neprošel, ale je vidět, že stále více přibývá politiků, kteří by rádi rozhodovali o tom, se kterými servery v Internetu smíte komunikovat a se kterými nikoliv.

Na USA záleží…

To, co se odehrává v USA, třeba v oblasti cenzury Internetu nebo obecně v oblasti ochrany autorských práv, která jde poslední dobou stále více „přes mrtvoly“ a za hranice zdravého rozumu, by nám rozhodně nemělo být jedno. Proč? Protože to, co se stane v USA v této oblasti (a nejen v této oblasti), se pak promítne i v EU a v jiných zemích, které mohou být (a často bývají) přinuceny zavést podobně absurdní legislativu. Jako třeba Španělsko, které nedávno zavedlo cenzuru Internetu podobnou SOPA díky tlaku z USA.

Bez soudu, bez důkazů

Zákony USA ve jménu ochrany (autorských práv, terorismu, apod.) jdou „přes mrtvoly“ v tom smyslu, že postupně eliminují právo na spravedlivý soud. Místo toho, aby měl domnělý porušovatel práv možnost se vůči obvinění hájit u soudu, funguje to už od doby DMCA tak, že domnělý vlastník práv (čti: kdokoliv) pošle stížnost, na kterou musí příslušný subjekt (provozovatel webu, datacentra, apod.), zareagovat a „závadný“ obsah stáhnout. A to bez nutnosti prokázat, že onen domnělý vlastník práv je skutečným vlastníkem práv. Na základě tohoto úžasného zákona bylo z Internetu staženo mnoho materiálu, který patřil úplně někomu jinému nebo byl volně k dispozici (svobodný software).

Megaupload

Také nám zavřeli Megaupload a zadrželi jeho vlastníky na Novém zélandu, kteří budou vydáni do USA pro tamní údajné porušování autorských práv (nebo že by pro přepadání lodí?). Megaupload byl uzavřen, jeho domény i aktiva zablokována, a to vše na základě předběžného opatření. Řada médií a jedinců vyjádřila svoje pohoršení nad touto akcí (včetně tohoto článku v jeho dřívější podobě), často však bez znalosti všech fakt. A ta jsou v tomto případu důležitá.

Hlavní problém vyšel na povrch až za nějakou dobu, resp. až si někteří dali tu práci a onu rozsáhlou žalobu si celou přečetli. Podle žaloby vedení Megauploadu vědělo velmi dobře o nelegálním původu dat, dále nespolupracovali s vlastníky práv na jejich odstranění a vědomě odměňovali ty, kteří nabízeli nejvíce nelegálních dat (a zřejmě i úmyslně ignorovali požadavky na stažení daných děl). Tato obvinění mají podporovat důkazy např. v podobě e-mailové korespondence členů vedení.

V reakci na osud Megauploadu začali poskytovatelé podobných služeb panikařit, někteří „zavřeli krám“, jiní zatím jen ruší „motivační programy“, které finančně odměňují ty, kteří na server nahrávají nejpopulárnější obsah. Moc se mi líbil tento článek. Smutnou stránkou této akce jsou její následky způsobené těm, kteří Megaupload používali legálně, a teď mají utrum, jejich data jsou nepřístupná a kdo ví, jestli někdy ještě budou.

Kromě dat na serverech budou mít vyšetřovatelé k dispozici i záznamy o platbách, osobní údaje a IP adresy uživatelů a samozřejmě také informace o tom, co stahovali nebo jaký „velký obsah“ na servery Megauploadu nahrávali a kolikrát byl stažen. Vzhledem k tomu, že v USA je možné za jednu neoprávněně zveřejněnou skladbu napařit až 150 tisíc USD, mohou mít mnozí uploadeři ohromnou smůlu, pokud se vyšetřovatelé nebo „správci velkého obsahu“ rozhodnou je stíhat, což však osobně nepředpokládám (vzhledem k jejich množství), leda možná v případě těch největších ryb.

Princip teritoriality

Poslední dobou se nám také rozmáhá vydávání obviněných soudům v jiných zemích, zejména pak v USA. V případě Megauploadu budou jeho vlastníci či správci vydáni patrně na základě toho, že Megaupload měl v USA nějaký server. Podle všeho ale nemusíte mít server v USA, aby vám hrozilo vydání do USA. Můžete třeba jen provozovat svůj web na doménách com, org či net, což se může stát osudným jednomu britskému studentovi. Princip teritoriality v prostředí Internetu je obtížně uchopitelný a není jasně vymezen, což se některých z nás, provozovatelů nejrůznějších služeb, může velmi nepříjemně dotknout. Třeba si zítra Čína vymyslí, že jsem ji tady na tomhle blogu pomluvil, a vyhradí pro mne bydlení zdarma v pěkné zamřížované cele na příštích 10 let (nebo kolik tam političtí vězni běžně dostávají). Ale třeba mě ČR nevydá.

Když už jsem se dotkl Megauploadu, pokud si teď myslíte, že pouhým stažením jste žádný zákon neporušili a vydání do USA se vás netýká, to je samozřejmě (alespoň tedy dle mého názoru) správná úvaha. Dejte si ale pozor, až budete cestovat do USA, aby vás tam pak nečapli a už si vás tam nenechali. Hlavně tedy asi pak ti, co nejenom stahovali, ale také nějaké materiály bez svolení držitele práv sdíleli.

Britští infiltrátoři

Také jsem nedávno četl o tom, jak policejní infiltrátoři politicky aktivních skupin v Británii dělali pro úspěšnou infiltraci ledacos, včetně sexu a plození dětí. Mně na tom ovšem nejvíce zarazilo ono infiltrování politicky aktivních skupin, popřípadě jejich rozvracení a podobné věci. To bych osobně považoval jako velmi znepokojující (i když u Anglie, kde vás mohou zavřít za zapomenuté heslo, mně to nepřekvapuje). Najít k tomu nějaké materiály se mi ale nepodařilo. Něco málo je tady, ale to nepovažuji za důvěryhodný zdroj, podobně jako Novinky, kde jsem na tuhle informaci původně natrefil.

Třeba je to jen polopravda vycucaná z prstu senzacechtivým reportérem, ale pro jistotu si dejte pozor na svou politickou příslušnost, pokud nějakou máte, aby se z vaší známosti, nebo dokonce vážného vztahu či manželství nevyklubal převlečený policista nebo policistka.