DRM, neboli správa digitálních omezení, popřípadě také digitální pouta, je technologie určená k omezení svobod uživatelů, a to i za hranice povoleného užití, které definuje autorský zákon (ten je tak v podstatě obcházen). Je to v principu velice špatný nápad, neboť trestá nepříjemnostmi a omezeními ty, kteří za dané dílo zaplatí, zatímco ti, kteří neplatí, jej mohou získat bez DRM a tedy bez omezení, jelikož tato technologie z principu nefunguje a prakticky vždy dojde k jejímu prolomení.

Sociální DRM je v podstatě vodoznak nebo jeho obdoba, která se k dílu přidá a jednoznačně jej spojí s kupujícím. V případě e-knih to třeba vypadá tak, že se na začátek knihy, ale třeba také na začátek každé kapitoly, umístí věta „zakoupeno tehdy a tehdy zákazníkem tím a tím“. Dílo jako takové je pak bez technických omezení (právní omezení však platí – viz dále).

Sociální DRM je sice v porovnání s klasickými digitálními pouty krůček správným směrem, ale opravdu jen malý krůček. Jako zákazník se stále cítím trestán, že za daná díla platím. Nejsem sice technicky omezován, ale být na začátku každé kapitoly vyrušen informací, že za knihu jsem zaplatil, snižuje můj požitek z knihy. V podmínkách služeb je mi ještě navíc vyhrožováno, že pokud tento „vodoznak“ odstraním, budu pověšen, převálcován, rozčtvrcen, ukřižován, a pak na mne ještě navíc pošlou armádu právníků. Přitom to, co s dílem provádím, by mělo být každému jedno, přinejmenším dokud dílo nešířím.

Náš autorský zákon se však staví na stranu zábavního průmyslu a odstranění DRM je definováno jako trestný čin, bez ohledu na okolnosti. Je ovšem otázkou, zda-li sociální DRM zákonné definici odpovídá – tam se hovoří o „účinných technických prostředcích“, a toto jsou (už dle názvu) sociální, nikoliv technické prostředky. Ale nejsem právník, takže nevím.

Proč se na DRM nevykašlat úplně? V případě e-knih je mnoho titulů k dispozici (z nelegálních zdrojů) bez jakéhokoliv DRM. Často jsou k dispozici díla, která ještě ani jako e-knihy oficiálně nikde nevyšly. Ve spojitosti s tím se pak snaha omezovat a obtěžovat platícího zákazníka DRM, ať už sociálním či technickým, zdá nešťastná. Přece platící zákazník je to, co toto odvětví potřebuje jako prase drbání. Proč tedy vynakládat snahu platícího zákazníka otrávit?

Velice se mi v této souvislosti líbí postup hudebního vydavatelství Mangatune – uplatňuje se zde model „plať pravidelně a stahuj si, co hrdlo ráčí“. Vše je bez jakéhokoliv DRM a v podmínkách je povoleno 3 kamarádům hudbu zkopírovat. Žádné vyhrožování „zkopíruj to kamarádovi a my tě zažalujeme o absurdní částky“, zkrátka lidský, rozumný přístup. Proto jsem také jejich stálým zákazníkem (a ještě jim tu dělám touto cestou reklamu:-)).

Lidský přístup je to, co vydavatelům obecně chybí. Sociální DRM je sice snaha nahradit technické DRM, ale mnohem konstruktivnější se mi zdá zapomenout na obojí a snažit se přilákat platícího zákazníka. Nejenom absencí DRM, ale také lidským přístupem a pochopením, že kopírování je součástí informačního věku a pomoc bližnímu svému je základem zdravé společnosti, byť to někdy znamená, že někdo někdy přijde o nějaký hypotetický zisk. Jako optimální sociální „DRM“ bych uvítal někde v úvodu nebo na konci knihy (rozhodně ne na začátku každé kapitoly) nerušivou informaci o tom, jak lze za kopii zaplatit, pokud jste za ni nezaplatili. Takové sociální „DRM“ bych bral. Ještě lépe, pokud by tam bylo rovnou (funkční) tlačítko „přispěj na účet vydavatele/autora částkou 5 Kč, 10 Kč, 20 Kč, 50 Kč, 100 Kč“.

„Výmluva na osobu blízkou“. To je termín, který byl v souvislosti se zavedením odpovědnosti za cokoliv, co spáchá vaše auto, a to bez ohledu na to, kdo ho řídil. Ve skutečnosti se ovšem nejedná o výmluvu, nýbrž o právo odepřít výpověď, pokud byste tím sobě nebo osobě blízké způsobili nebezpečí trestního stíhání. Je to jedno ze základních práv zaručovaných Listinou práv a svobod a tvoří důležitý prvek právního, nikoliv policejního, státu. V rámci přestupků existuje podobné ustanovení – i tam máte právo odepřít výpověď (i když už ho negarantuje Listina). Chápu snahu politiků něco dělat s úrovní řízení motorových vozidel v naší zemi. Ale neodpustím jim pošlapání základních právních zásad zaručující právo na spravedlivý proces.

Nedávno jsme tu měli pokus o zavedení cenzury (Internetu). Ten naštěstí neprošel. Dnes tu máme zákon, který nezavádí nic jiného než presumpci viny. A proč? Policie nakoupila radary s kamerami a chce masově a bezpracně vybírat pokuty za přestupky. Jenomže kamery nemají požadované rozlišení, aby se podařilo jednoznačně prokázat, kdo vozidlo řídil. Tudíž, lidé mohou využít svého práva nevypovídat, a neposkytnout tak důkaz proti sobě. Bez důkazu nelze usvědčit řidiče ze spáchání přestupku. Policisté tedy zjišťují, že to bezpracné vybírání pokut až tak bezpracné není, a tak, místo hledání rozumného řešení v rámci právního státu, jim Orwellští politici přispěchali na pomoc s presumpcí viny. Nyní bude automaticky každý majitel vozidla vinen, pokud neprokáže svoji nevinu.

Zásluhu na tomto zákoně však nemají pouze politici, ale také média, která ochotně přebírají jejich rétoriku. Ne, právo nevypovídat proti sobě či osobě blízké není výmluva. Je to jedno z klíčových práv, které nás dělí od totality a které pomáhá občanům zajišťovat spravedlivý soudní či přestupkový proces. Jistě, s bezpečnostní silničního provozu by se mělo něco dělat. Ale ne za cenu odklonu od demokracie, která se po dlouhém období totality nestačila ani ohřát, než její pilíře kvůli pohodlí politici opět začínají bourat. Osobně doufám, že Ústavní soud situaci zachrání a donutí Orwellovce přijít s něčím jiným, rozumnějším.

Jednoznačně odmítám zákaz nakupování v neděli a v tomto článku vysvětlím proč. Pracovní doba představuje dohodu mezi zaměstnavatelem a pracovníkem. Pokud na tuto dohodu obě strany dobrovolně přistoupí, lze předpokládat, že s podmínkami souhlasí a jsou ochotni se jimi řídit. Každý zásah státu do vztahu mezi zaměstnavatelem a pracovníkem vytváří nerovnováhu, která se projeví na trhu práce, a to většinou negativně. Konkrétně, pokud se zruší nedělní prodej, pracovníci sice budou mít extra „výhodu“ nad rámec pracovní smlouvy (jelikož zákon je pracovní smlouvě nadřazen), avšak pokud v neděli obchody zavřou, budou celkem logicky potřebovat méně prodavačů na zajištění provozu, a někteří budou tedy muset být propuštěni. Omezení nabídky práce pak povede ke zvýšení nezaměstnanosti.

Zásah státu do vztahu mezi zaměstnavatelem a pracovníkem a jeho negativní dopad lze obhájit, je-li to opravdu nutné. Jaké jsou tedy argumenty pro tento zásah? Předem musím bohužel ze hry vyřadit veškerá náboženská dogmata, která v podpoře tohoto návrhu také zaznívají, jelikož tento zákaz podporují zejména křesťanské politické kruhy. Prvním argumentem, na který jsem natrefil, je nutnost odpočinku. S tím samozřejmě souhlasím, nicméně odpočinek je již v zákoníku práce obsažen, jelikož je stanoveno maximální týdenní pracovní zatížení, které činí 40 hodin týdně (v některých profesích je sníženo). Tudíž i ti, kteří pracují v neděli, mají čas odpočívat. Počítám-li 12 hodin spánku denně, po odečtení 40 hodin práce mi zbyde 44 hodin pro odpočinek. Zákoník práce dokonce obsahuje i ustanovení o odpočinku jako takovém a stanovuje, že týdně musí mít pracovník alespoň 35 nepřerušených hodin volna.

Druhým argumentem je „znevýhodněni v sociálních vztazích, rodinném životě a osobním rozvoji“. Osobní rozvoj zde opravdu nechápu. Mám-li 44 hodin odpočinku týdně, nezávisle na pracovní době se přece mohu rozvíjet. Nemusím se rozvíjet zrovna v neděli. Mohu se rozvíjet i v pondělí, v úterý, ve středu, ve čtvrtek, v pátek nebo třeba v sobotu. Znevýhodnění v sociálních vztazích beru, stejně jako v rodinném životě. Toto znevýhodnění se však týká obecně zaměstnanců s nestandardní pracovní dobou, nikoliv pouze těch, kteří pracují zrovna v neděli. Někteří slouží 24 hodinové směny nebo pracují v noci. A těch se toto znevýhodnění týká dle mého soudu mnohem, mnohem více. Tak či onak, stále mi tu zůstává předpoklad, že pokud dotyčný přistupuje na dané podmínky pracovní smlouvy dobrovolně, je to oboustranně výhodný obchod – pracovník se vzdá volné neděle, ale získá více peněz. Pokud nařídíme, že za více peněz pracovat nesmí, bude mít méně peněz, což mu v osobním rozvoji, sociálních vztazích a hmotném zabezpečení rodiny rozhodně nepomůže.

Setkal jsem se i s argumentem, který spočíval v nerovném postavení mezi hypermarkety a drobnými prodejci, kteří jsou nedělním prodejem znevýhodněni. Zde ovšem musím poukázat na to, že primárním problémem drobných prodejců jsou nízké úspory z rozsahu v porovnání s velkými prodejci – musí nakupovat méně, a tudíž ve výsledku dráže než velcí prodejci, kteří toho nakupují tolik, že si mohou dovolit držet ceny nízko. Zde se projevuje snaha lidí ušetřit, mnohdy za každou cenu, což vede k vytlačování drobných prodejců (a také kvalitního zboží) z trhu a jejich nahrazení hyperlevným, nekvalitním zbožím, a gigantickými obchodními řetězci. Tento problém se volnou nedělí rozhodně nevyřeší. V ČR je navíc drobné podnikání obecně problematické, což by se dalo řešit daňovými úlevami, snížením administrativní zátěže, zvýšení informovanosti o dostupnosti dotací EU a dalšími opatřeními směřovanými na podporu OSVČ a drobných podnikatelů. To se mi zdá mnohem rozumnější než navrhovaná volná neděle.

Posledním argumentem proti zákazu nedělního prodeje je nepravedlnost tohoto návrhu. Tento zákaz je nefér vůči všem, kteří jsou stejně postiženi (tj. musí pracovat v neděli), ale nejsou to prodejci ve vybraných obchodech, tudíž se na ně zákaz nevztahuje a oni pracovat musí. V neděli pracuje řada profesí – ostraha, policie, hasiči, lékaři, správci serverů, personál čerpacích stanic, apod. Pokud si pracovníci v supermarketech zaslouží neděli volna, proč si ji nezaslouží i všichni ostatní? S tím souvisí i náboženská dogmata, která při obhajobě tohoto návrhu zaznívají. Ta vyvracet nehodlám, avšak přijde mi, že se budou vztahovat na všechny pracovníky, nikoliv pouze na prodavače v supermarketech. Proč tedy křesťané upřednostňují pouze jednu skupinu obyvatel? Copak si před Bohem nejsou všichni rovni? Doufám, že křesťanští zastánci návrhu půjdou všem příkladem a nebudou rušit personál záchranné zdravotnické služby tísňovým voláním, když dostanou zrovna v neděli infarkt.

Přijde mi, že zákaz prodeje v neděli je nejenom nesprávným a neodůvodněným zásahem státu do pracovních vztahů, ale také naprosto zbytečným mrháním času, který by mohl být lépe využit k řešení mnohem podstatnějších záležitostí. V případě práce je jednou z těchto záležitostí stres, jehož hladina nebezpečně vzrůstá a působí pracovníkům problémy, a to mnohem závažnější než pracovníkem odsouhlasená pracovní doba zahrnující neděli.

Nedávno proběhlo linuxovými weby upozornění na video, které údajně vytvořil Microsoft k 20. narozeninám linuxového jádra. Ať už je video autentické (osobně o tom docela pochybuji, ale jeden nikdy neví) nebo nikoliv, vzbudilo jistý rozruch, zejména pak tvrzení, že Microsoft změnil svůj postoj vůči Linuxu, open source či svobodnému softwaru. Jak je to ale doopravdy? Změnil skutečně Microsoft svůj vztah k Linuxu? Chce se s Linuxem nebo jeho příznivci zkamarádit a být s nimi za dobře?

Continue reading →

V souvislosti s teroristou z Osla se nemohu zbavit dojmu, že média dělají všechno proto, aby jeho a jemu podobné v jejich činech podpořili. Terorismus je vždy jen tak účinný, jak se médiím podaří jejich činy rozmáznout. A že mažou jak nikdo jiný.

Continue reading →

Úřad pro ochranu osobních údajů požaduje, aby anonymní Opencard stála úplně stejně jako klasická. V současné době je vydávána pouze anonymní přenosná, která stojí o to více. Tento článek mě však zaujal následující formulací:

Mluvčí upozornil na to, že pokud by město neevidovalo osobní údaje u tramvajenky, nemohlo by lidem vydávat duplikáty v případě jejich ztráty, ani kompenzovat ztrátu předplaceného kupónu.

Tahle věta má podle mého minimálně dva špatné rozměry. V první řadě, lze předpokládat, že ten, kdo si anonymní kartu objedná, bude ochoten podstoupit riziko ztráty karty a kupónů na ní. A ve druhé řadě, rozhodně není pravda, že není možné bez sdělení osobních údajů vydat duplikát karty, popřípadě kompenzovat ztrátu předplaceného kupónu. Stačí místo osobních údajů použít jiné, třeba náhodně vygenerované údaje, které budou uloženy v databázi DP, a také sděleny zákazníkovi, který se pak pomocí nich bude moci autorizovat a prokázat svou „totožnost“, ale bez svých osobních údajů.

Vždyť na webech se obvykle registrujete pomocí uživatelského jména a hesla, které nemusí mít nic společného s vaším skutečným jménem, bydlištěm či rodným číslem. A také to funguje. Nebo třeba v případě mobilních telefonů existují předplacené karty, tj. možnost volat bez nutnosti uvést své osobní údaje. Čili, jak jsem už uvedl v nadpise, všechno jde (resp. možná ne úplně všechno, nicméně toto očividně ano), jen se musí chtít. Osobně stejně příliš nechápu posedlost všech možných subjektů sbírat osobní údaje. Pokud si platím nějakou službu, může jim být srdečně jedno, jak se jmenuji nebo kde bydlím. Podstatné by pro ně mělo být, zda jsem zaplatil.