Úřad pro ochranu osobních údajů požaduje, aby anonymní Opencard stála úplně stejně jako klasická. V současné době je vydávána pouze anonymní přenosná, která stojí o to více. Tento článek mě však zaujal následující formulací:

Mluvčí upozornil na to, že pokud by město neevidovalo osobní údaje u tramvajenky, nemohlo by lidem vydávat duplikáty v případě jejich ztráty, ani kompenzovat ztrátu předplaceného kupónu.

Tahle věta má podle mého minimálně dva špatné rozměry. V první řadě, lze předpokládat, že ten, kdo si anonymní kartu objedná, bude ochoten podstoupit riziko ztráty karty a kupónů na ní. A ve druhé řadě, rozhodně není pravda, že není možné bez sdělení osobních údajů vydat duplikát karty, popřípadě kompenzovat ztrátu předplaceného kupónu. Stačí místo osobních údajů použít jiné, třeba náhodně vygenerované údaje, které budou uloženy v databázi DP, a také sděleny zákazníkovi, který se pak pomocí nich bude moci autorizovat a prokázat svou „totožnost“, ale bez svých osobních údajů.

Vždyť na webech se obvykle registrujete pomocí uživatelského jména a hesla, které nemusí mít nic společného s vaším skutečným jménem, bydlištěm či rodným číslem. A také to funguje. Nebo třeba v případě mobilních telefonů existují předplacené karty, tj. možnost volat bez nutnosti uvést své osobní údaje. Čili, jak jsem už uvedl v nadpise, všechno jde (resp. možná ne úplně všechno, nicméně toto očividně ano), jen se musí chtít. Osobně stejně příliš nechápu posedlost všech možných subjektů sbírat osobní údaje. Pokud si platím nějakou službu, může jim být srdečně jedno, jak se jmenuji nebo kde bydlím. Podstatné by pro ně mělo být, zda jsem zaplatil.

Kdo čte už nějakou dobu tento blog, určitě mu utkvěly v paměti moje blogposty (1, 2) týkající se nedůvěryhodnosti zpravodajství, zejména pak televizního. Příčina problému je prostá – o odborných problémech informují problematikou nepostižení lidé, kteří musí uchopit téma pouze na základě jimi získaných informací. To zřídka končí dobře, zejména pak, je-li málo času (což bývá) na provedení rešerše nebo je-li reportér líný a načte jen něco málo, popřípadě se zeptá prvního Pepíčka, co chodí do páté třídy a jednou sám nainstaloval ty Windowsy, a označí jej jako anonymního „experta“ či „odborníka“. Výsledkem jsou skandalizující, neobjektivní a nesmysly obsahující reportáže, kterým pak někteří lidé věří, jako by snad reportéři měli monopol na pravdu. Skutečnost je bohužel velmi chmurná.

A tak, když se zítra má testovat IPv6ka u vybraných služeb, nemohla si TV Nova odpustit skandalizující reportáž s názvem POZOR! Čeká nás KOLAPS CELÉHO INTERNETU! Už zítra…. Zítra, pane neinformovaný kolego reportére, žádný kolaps nenastane, a už vůbec ne celého Internetu. Přinejhorším se někteří lidé nepřipojí k některým serverům, čímž donutí poskytovatele nebo svého správce (doufejme, že ne Pepíčka), aby chybu v konfiguraci opravili.

Když jsem si reportáž pročítal, nemohl jsem než si povzdechnout nad následující formulací. Začal jsem přemýšlet, jak by asi vypadala podobná informace třeba na Wikipédii, kde je na rozdíl od reportáží nutno dodržovat určitá pravidla:

Někteří odborníci^[who?] ale upozorňují, že přechod může přinést určité problémy^{[citation needed]}. V nejhorším případě pak selhání celého internetu^{[citation needed]}.

Bylo by zajímavé aplikovat pravidla Wikipédie (zejména pak citační pravidla) na jednotlivé reportáže. Ne, „Zdroj: Internet“ není citace, a pokud si to nějaký reportér myslí, měl by vrátit diplom, maturitu nebo jakýkoliv certifikát o dosaženém vzdělání, a jít znovu do školy, protože tohle by (doufejme) neprošlo ani žákovi druhého stupně se dít rozhodně nemělo (oprava viz první a druhý komentář).

Když se podívám na citovaný úsek, přemýšlím, jestli poslední věta byla fabulací reportéra, kterému se nadpis nezdál dostatečně skandalizující, nebo jestli mu to skutečně nějaký zdroj typu Pepíček poradil. Inu, iluzi o objektivitě a korektnosti českého zpravodajství jsem ztratil už dávno, takže se vlastně nic nestalo. Jen se znovu potvrdilo to, co si už dlouho myslím.

Už dlouho nahrazuji tradiční desktopy dlaždicovými správci oken. Zkoušel jsem leckteré (Ratpoison, Xmonad, Wmii, i3, atd.), ale zatím jsem se vždycky vrátil k Awesome. Jelikož v Arch Linuxu, mé oblíbené a aktuálně používané distribuci, se Gnome3 dostalo do repozitářů, rozhodl jsem se ho vyzkoušet. Co si o něm myslím? To je předmětem následujících řádků.

Continue reading →

Tak nějak zní klauzule dostupná u řady smluv k nejrůznějším službám. Nedávno na to někdo upozorňoval v souvislosti s Flattrem. Vzhledem k tomu, že sleduji cenové nabídky levných VPS a občas mě něco zaujme, tak podobné klauzule vidím bohužel často. Pro mne jsou ovšem vždy podobné formulace červenou vlajkou, znakem neprofesionality a dobrým důvodem takovou službu odmítnout. Je jasné, že poskytovatel nemůže zajistit se 100% jistotou, že se zákazníci o změně dozví. Ale pokud už zasílají všem zákazníkům hromadné e-maily, to nejmenší je dát do smlouvy, že před každou změnou podmínek odešlou hromadný e-mail a informují zákazníky (to, jestli daný e-mail skončí ve spam koši nebo někde jinde, to už je o něčem jiném). Zákazník by neměl být nucen každý den sledovat web poskytovatele, jestli se smlouva nezměnila.

Z právního hlediska je něco takového poměrně nebezpečné – podmínky se mohou měnit i radikálně a pokud o změně nevíte, nemůžete smlouvu včas vypovědět a nové podmínky, třeba i zoufale nevýhodné, pak vstoupí v platnost. A jelikož jste o tom, že se podmínky mohou změnit, věděli, a jelikož poskytovatel nebyl povinen vám o změně říct, máte smůlu. Nejjednodušší je takovou smlouvu vůbec nepřijímat a vybrat si nějakého jiného poskytovatele. No jo, jenomže to tak nějak předpokládá, že si lidé odsouhlasenou či podepsanou smlouvu přečetli. Což je bohužel další problém.