Google sjednocuje podmínky sběru vašich osobních údajů

Poznámka

Místo přibližně 60 různých prohlášeních o sběru osobních dat bude mít Google od 1. března pouze jedno jediné. Doporučuji si ho projít, není psané v právničtině (je psané v reklamštině). Ačkoliv to není v porovnání s dřívějškem asi zásadní změna změna, vévodí tomuto prohlášení propojení dat ze všech služeb Googlu. Sociální síť, video publikační platforma, vyhledávač, e-mail i informace o tom, jaké weby navštěvujete a na co se na těchto webech díváte, to vše se pěkně propojí (pokud to ještě není propojeno). Tedy, ve zkratce, vaše identita se propojí s tím, co na webu děláte. Alespoň všude tam, kam zasahují chapadla Googlu. A ta zasahují ledaskam.

Pokud se pozastavujete nad tím, proč nepoužívám oficiální názvosloví „ochrana osobních údajů“, činím tak, abych zdůraznil, že cílem Googlu rozhodně není vás chránit, nýbrž vaše osobní údaje sbírat a vydělat na nich. Totéž samozřejmě platí pro jiné služby podobného charakteru jako např. obličejokniha.

Měli bychom si uvědomit, že používání některých služeb „zdarma“ platíme ztrátou soukromí. Aneb k řadě služeb „zdarma“ dostanete porci šmírování zdarma. A všechno, co se nasbírá, se pěkně uloží, a to, pokud možno, navždy. Proč taky v dnešní době něco mazat? Tudíž, co Googlu jednou svěříte, mu už zůstane. Ale to přece už víte a počítáte s tím. Nebo ne?

Mentalita duševních vlastníků

Objevil jsem jeden pěkný článek o tom, jak jedna galerie zakázala kromě fotografování v jejích prostorách také kreslení. Uvádím zde poslední odstavec, který obsahuje jádro článku:

That’s the problem with the ownership mentality of modern copyright: few people bother to think about purpose because they are too busy thinking about control, operating from a default „cover-all-our-bases“ mentality without bothering to ask why. At some point during the drafting of this sign, somebody should have stopped and said „Wait, why do we care?“ — but instead they said „Have we forgotten anything? Better throw tripods on there just to be safe.“

Pro ty, kteří neumí dobře anglicky, uvádím svůj amatérský český překlad.

Toto je problémem vlastnické mentality moderního pojetí copyrightu: málo lidí se námáhá přemýšlet o účelu, protože jsou příliš zaměstnáni přemýšlením o kontrole. Operují se základní mentalitou typu „pokryjte všechny možnosti“ bez toho, aby se ptali proč. V určité chvíli při přípravě této tabule [s popisem toho, co je zakázáno, pozn. překladatele] se měl někdo zastavit a říci „Moment, proč nám na tom vlastně záleží?“ – ale místo toho si řekli „Zapomněli jsme na něco? Raději tam ještě hodíme i stativy, pro jistotu“.

V komentářích pod článkem se objevil návrh na další věc, kterou by měli zakázat – zírání na obraz s úmyslem si jej zapamatovat. Nebo by mohli všem, kteří galerii opustí, preventivně vymazat paměť. Co kdyby si přece jen časem něco vybavili?

Zdroj: Ownership Mentality: Art Gallery Prohibits Sketching

Cenzura Internetu, SOPA, Megaupload, a tak vůbec (aktualizováno)

Protest proti cenzuře Internetu

Tak jsem se ve středu také zapojil do protestu proti cenzuře Internetu, kterou se snaží schválit v USA. Ve výzvě, která na tomto webu visela, jsem se pokoušel zdůraznit, že cenzura Internetu se netýká pouze USA, ale i ČR a řady jiných zemí. U nás proběhly, pokud vím, dva pokusy, jeden iniciovaný poslancem Farským (TOP 09), druhý VVčkem. Ani jeden naštěstí neprošel, ale je vidět, že stále více přibývá politiků, kteří by rádi rozhodovali o tom, se kterými servery v Internetu smíte komunikovat a se kterými nikoliv.

Na USA záleží…

To, co se odehrává v USA, třeba v oblasti cenzury Internetu nebo obecně v oblasti ochrany autorských práv, která jde poslední dobou stále více „přes mrtvoly“ a za hranice zdravého rozumu, by nám rozhodně nemělo být jedno. Proč? Protože to, co se stane v USA v této oblasti (a nejen v této oblasti), se pak promítne i v EU a v jiných zemích, které mohou být (a často bývají) přinuceny zavést podobně absurdní legislativu. Jako třeba Španělsko, které nedávno zavedlo cenzuru Internetu podobnou SOPA díky tlaku z USA.

Bez soudu, bez důkazů

Zákony USA ve jménu ochrany (autorských práv, terorismu, apod.) jdou „přes mrtvoly“ v tom smyslu, že postupně eliminují právo na spravedlivý soud. Místo toho, aby měl domnělý porušovatel práv možnost se vůči obvinění hájit u soudu, funguje to už od doby DMCA tak, že domnělý vlastník práv (čti: kdokoliv) pošle stížnost, na kterou musí příslušný subjekt (provozovatel webu, datacentra, apod.), zareagovat a „závadný“ obsah stáhnout. A to bez nutnosti prokázat, že onen domnělý vlastník práv je skutečným vlastníkem práv. Na základě tohoto úžasného zákona bylo z Internetu staženo mnoho materiálu, který patřil úplně někomu jinému nebo byl volně k dispozici (svobodný software).

Megaupload

Také nám zavřeli Megaupload a zadrželi jeho vlastníky na Novém zélandu, kteří budou vydáni do USA pro tamní údajné porušování autorských práv (nebo že by pro přepadání lodí?). Megaupload byl uzavřen, jeho domény i aktiva zablokována, a to vše na základě předběžného opatření. Řada médií a jedinců vyjádřila svoje pohoršení nad touto akcí (včetně tohoto článku v jeho dřívější podobě), často však bez znalosti všech fakt. A ta jsou v tomto případu důležitá.

Hlavní problém vyšel na povrch až za nějakou dobu, resp. až si někteří dali tu práci a onu rozsáhlou žalobu si celou přečetli. Podle žaloby vedení Megauploadu vědělo velmi dobře o nelegálním původu dat, dále nespolupracovali s vlastníky práv na jejich odstranění a vědomě odměňovali ty, kteří nabízeli nejvíce nelegálních dat (a zřejmě i úmyslně ignorovali požadavky na stažení daných děl). Tato obvinění mají podporovat důkazy např. v podobě e-mailové korespondence členů vedení.

V reakci na osud Megauploadu začali poskytovatelé podobných služeb panikařit, někteří „zavřeli krám“, jiní zatím jen ruší „motivační programy“, které finančně odměňují ty, kteří na server nahrávají nejpopulárnější obsah. Moc se mi líbil tento článek. Smutnou stránkou této akce jsou její následky způsobené těm, kteří Megaupload používali legálně, a teď mají utrum, jejich data jsou nepřístupná a kdo ví, jestli někdy ještě budou.

Kromě dat na serverech budou mít vyšetřovatelé k dispozici i záznamy o platbách, osobní údaje a IP adresy uživatelů a samozřejmě také informace o tom, co stahovali nebo jaký „velký obsah“ na servery Megauploadu nahrávali a kolikrát byl stažen. Vzhledem k tomu, že v USA je možné za jednu neoprávněně zveřejněnou skladbu napařit až 150 tisíc USD, mohou mít mnozí uploadeři ohromnou smůlu, pokud se vyšetřovatelé nebo „správci velkého obsahu“ rozhodnou je stíhat, což však osobně nepředpokládám (vzhledem k jejich množství), leda možná v případě těch největších ryb.

Princip teritoriality

Poslední dobou se nám také rozmáhá vydávání obviněných soudům v jiných zemích, zejména pak v USA. V případě Megauploadu budou jeho vlastníci či správci vydáni patrně na základě toho, že Megaupload měl v USA nějaký server. Podle všeho ale nemusíte mít server v USA, aby vám hrozilo vydání do USA. Můžete třeba jen provozovat svůj web na doménách com, org či net, což se může stát osudným jednomu britskému studentovi. Princip teritoriality v prostředí Internetu je obtížně uchopitelný a není jasně vymezen, což se některých z nás, provozovatelů nejrůznějších služeb, může velmi nepříjemně dotknout. Třeba si zítra Čína vymyslí, že jsem ji tady na tomhle blogu pomluvil, a vyhradí pro mne bydlení zdarma v pěkné zamřížované cele na příštích 10 let (nebo kolik tam političtí vězni běžně dostávají). Ale třeba mě ČR nevydá.

Když už jsem se dotkl Megauploadu, pokud si teď myslíte, že pouhým stažením jste žádný zákon neporušili a vydání do USA se vás netýká, to je samozřejmě (alespoň tedy dle mého názoru) správná úvaha. Dejte si ale pozor, až budete cestovat do USA, aby vás tam pak nečapli a už si vás tam nenechali. Hlavně tedy asi pak ti, co nejenom stahovali, ale také nějaké materiály bez svolení držitele práv sdíleli.

Britští infiltrátoři

Také jsem nedávno četl o tom, jak policejní infiltrátoři politicky aktivních skupin v Británii dělali pro úspěšnou infiltraci ledacos, včetně sexu a plození dětí. Mně na tom ovšem nejvíce zarazilo ono infiltrování politicky aktivních skupin, popřípadě jejich rozvracení a podobné věci. To bych osobně považoval jako velmi znepokojující (i když u Anglie, kde vás mohou zavřít za zapomenuté heslo, mně to nepřekvapuje). Najít k tomu nějaké materiály se mi ale nepodařilo. Něco málo je tady, ale to nepovažuji za důvěryhodný zdroj, podobně jako Novinky, kde jsem na tuhle informaci původně natrefil.

Třeba je to jen polopravda vycucaná z prstu senzacechtivým reportérem, ale pro jistotu si dejte pozor na svou politickou příslušnost, pokud nějakou máte, aby se z vaší známosti, nebo dokonce vážného vztahu či manželství nevyklubal převlečený policista nebo policistka. 😀

Jinke Hanlin a vleklá chyba s češtinou v epub

Zklamali mne čeští distributoři těchto čteček e-knih, jelikož o docela podstatném problému, jakým je nezobrazování korektních českých znaků v případě knih ve formátu epub, vědí řádově roky, a doteď ho nebyli schopni vyřešit. Problém spočívá v tom, že software určený k prohlížení epub souborů používá font bez některých českých znaků s diakritikou. Paradoxně, byť čtečky jako takové umožňují změnu fontu, v případě formátu epub to nejde (ten software to neumožňuje).

Nejnovější anglický firmware již umí u epub měnit font, česká varianta firmwaru ale není dostupná (byť byl čas od dubna 2011, kdy firmware vyšel) a anglický firmware nemá (překvapivě) podporu pro český jazyk.

Nouzovým řešením je upravit e-knihu, aby používala jiné fonty. Lze buď postavit fonty mimo epub a z něj se odkazovat na pevné umístění na kartě, nebo fonty „zadrátovat“ do knihy (pak je kniha v této podobě pěkně přenositelná). Obojí představuje nutnost upravit knihu, což není úplně triviální.

Za tímto účelem jsem pro vlastní potřebu vytvořil shellový skript, který fonty natvrdo zadrátuje do e-knihy. Kód není nic moc a nezaručuji, že to bude fungovat u všech e-knih. Stejně nezaručuji, že skript neudělá nějakou neplechu. Pokud jste ochotni se skriptem pracovat na vlastní riziko a s vědomím, že se jedná o nedostatečně otestovaný skript, kde mohou číhat příšerné chyby s možnými fatálními důsledky, můžete si jej stáhnout (5Kb) – v opačném případě nic nestahujte a alespoň pište rozhořčené e-maily českému distributorovi. Skript se používá se takto (vyžaduje to Bash, sed, zip a unzip a další běžné unixové nástroje):

./hanlinize mybook1.epub mybook2.epub

Je to špinavé řešení, ale třeba OpenMagazín to upraví korektně. Místního distributora těchto čteček bych rád pokáral za jeho netečnost. „Pěkné“ je také to, že aktuální český firmware nelze odnikud stáhnout (oficiální odkazy jsou mrtvé), a jelikož firmware nejde před změnou zazálohovat, je třeba případné experimenty s jiným firmwarem zvážit (přijdete o nejnovější verzi českého firmwaru, který tam už nedostanete, dokud se distributor nezmátoří a neupraví odkazy na svém webu). To také považuji za nešťastné. Přitom to jsou schopné a levné čtečky, navíc na Linuxu založené (i když to jsou asi všechny).

Kdybyste potřebovali výsledný epub upravit nebo zkontrolovat, můžete využít vynikající epub editor Sigil.

Zdroje a další informace:

Sociální DRM

DRM, neboli správa digitálních omezení, popřípadě také digitální pouta, je technologie určená k omezení svobod uživatelů, a to i za hranice povoleného užití, které definuje autorský zákon (ten je tak v podstatě obcházen). Je to v principu velice špatný nápad, neboť trestá nepříjemnostmi a omezeními ty, kteří za dané dílo zaplatí, zatímco ti, kteří neplatí, jej mohou získat bez DRM a tedy bez omezení, jelikož tato technologie z principu nefunguje a prakticky vždy dojde k jejímu prolomení.

Sociální DRM je v podstatě vodoznak nebo jeho obdoba, která se k dílu přidá a jednoznačně jej spojí s kupujícím. V případě e-knih to třeba vypadá tak, že se na začátek knihy, ale třeba také na začátek každé kapitoly, umístí věta „zakoupeno tehdy a tehdy zákazníkem tím a tím“. Dílo jako takové je pak bez technických omezení (právní omezení však platí – viz dále).

Sociální DRM je sice v porovnání s klasickými digitálními pouty krůček správným směrem, ale opravdu jen malý krůček. Jako zákazník se stále cítím trestán, že za daná díla platím. Nejsem sice technicky omezován, ale být na začátku každé kapitoly vyrušen informací, že za knihu jsem zaplatil, snižuje můj požitek z knihy. V podmínkách služeb je mi ještě navíc vyhrožováno, že pokud tento „vodoznak“ odstraním, budu pověšen, převálcován, rozčtvrcen, ukřižován, a pak na mne ještě navíc pošlou armádu právníků. Přitom to, co s dílem provádím, by mělo být každému jedno, přinejmenším dokud dílo nešířím.

Náš autorský zákon se však staví na stranu zábavního průmyslu a odstranění DRM je definováno jako trestný čin, bez ohledu na okolnosti. Je ovšem otázkou, zda-li sociální DRM zákonné definici odpovídá – tam se hovoří o „účinných technických prostředcích“, a toto jsou (už dle názvu) sociální, nikoliv technické prostředky. Ale nejsem právník, takže nevím.

Proč se na DRM nevykašlat úplně? V případě e-knih je mnoho titulů k dispozici (z nelegálních zdrojů) bez jakéhokoliv DRM. Často jsou k dispozici díla, která ještě ani jako e-knihy oficiálně nikde nevyšly. Ve spojitosti s tím se pak snaha omezovat a obtěžovat platícího zákazníka DRM, ať už sociálním či technickým, zdá nešťastná. Přece platící zákazník je to, co toto odvětví potřebuje jako prase drbání. Proč tedy vynakládat snahu platícího zákazníka otrávit?

Velice se mi v této souvislosti líbí postup hudebního vydavatelství Mangatune – uplatňuje se zde model „plať pravidelně a stahuj si, co hrdlo ráčí“. Vše je bez jakéhokoliv DRM a v podmínkách je povoleno 3 kamarádům hudbu zkopírovat. Žádné vyhrožování „zkopíruj to kamarádovi a my tě zažalujeme o absurdní částky“, zkrátka lidský, rozumný přístup. Proto jsem také jejich stálým zákazníkem (a ještě jim tu dělám touto cestou reklamu:-)).

Lidský přístup je to, co vydavatelům obecně chybí. Sociální DRM je sice snaha nahradit technické DRM, ale mnohem konstruktivnější se mi zdá zapomenout na obojí a snažit se přilákat platícího zákazníka. Nejenom absencí DRM, ale také lidským přístupem a pochopením, že kopírování je součástí informačního věku a pomoc bližnímu svému je základem zdravé společnosti, byť to někdy znamená, že někdo někdy přijde o nějaký hypotetický zisk. Jako optimální sociální „DRM“ bych uvítal někde v úvodu nebo na konci knihy (rozhodně ne na začátku každé kapitoly) nerušivou informaci o tom, jak lze za kopii zaplatit, pokud jste za ni nezaplatili. Takové sociální „DRM“ bych bral. Ještě lépe, pokud by tam bylo rovnou (funkční) tlačítko „přispěj na účet vydavatele/autora částkou 5 Kč, 10 Kč, 20 Kč, 50 Kč, 100 Kč“.

Evropa vs jistá sociální síť

Dostal se ke mně odkaz na velmi zajímavý web. Stojí za ním Max Schrems, který si od jisté sociální sítě vyžádal veškeré osobní informace, které o něm daná síť uchovává. Zjistil mnoho zajímavých věcí, jako např. skutečnost, že daná firma uchovává veškerá vaše data i když je vymažete, a dokonce že sleduje obyčejné lidi bez jejich souhlasu, i když danou sociální síť nepoužívají. Vzhledem k tomu, že prvky této sociální sítě jsou umístěny na mnoha webových stránkách, lze se tomu vyhnout jen stěží. Více naleznete v této části webu. Dovolím si zde ocitovat malou ukázku:

Shadow Profiles.

[..] is collecting data about people without their knowledge. This information is used to substitute existing profiles and to create profiles of non-users

Messages.

Messages (incl. Chat-Messages) are stored by [..] even after the user “deleted” them. This means that all direct communication on [..] can never be deleted.

A tak dále. Můžete si také přečíst shrnující článek. Na tohle bych doporučoval se podívat každému. Zejména pak uživatelům sociálních sítí.

Konec „osoby blízké“ aneb presumpce viny

„Výmluva na osobu blízkou“. To je termín, který byl v souvislosti se zavedením odpovědnosti za cokoliv, co spáchá vaše auto, a to bez ohledu na to, kdo ho řídil. Ve skutečnosti se ovšem nejedná o výmluvu, nýbrž o právo odepřít výpověď, pokud byste tím sobě nebo osobě blízké způsobili nebezpečí trestního stíhání. Je to jedno ze základních práv zaručovaných Listinou práv a svobod a tvoří důležitý prvek právního, nikoliv policejního, státu. V rámci přestupků existuje podobné ustanovení – i tam máte právo odepřít výpověď (i když už ho negarantuje Listina). Chápu snahu politiků něco dělat s úrovní řízení motorových vozidel v naší zemi. Ale neodpustím jim pošlapání základních právních zásad zaručující právo na spravedlivý proces.

Nedávno jsme tu měli pokus o zavedení cenzury (Internetu). Ten naštěstí neprošel. Dnes tu máme zákon, který nezavádí nic jiného než presumpci viny. A proč? Policie nakoupila radary s kamerami a chce masově a bezpracně vybírat pokuty za přestupky. Jenomže kamery nemají požadované rozlišení, aby se podařilo jednoznačně prokázat, kdo vozidlo řídil. Tudíž, lidé mohou využít svého práva nevypovídat, a neposkytnout tak důkaz proti sobě. Bez důkazu nelze usvědčit řidiče ze spáchání přestupku. Policisté tedy zjišťují, že to bezpracné vybírání pokut až tak bezpracné není, a tak, místo hledání rozumného řešení v rámci právního státu, jim Orwellští politici přispěchali na pomoc s presumpcí viny. Nyní bude automaticky každý majitel vozidla vinen, pokud neprokáže svoji nevinu.

Zásluhu na tomto zákoně však nemají pouze politici, ale také média, která ochotně přebírají jejich rétoriku. Ne, právo nevypovídat proti sobě či osobě blízké není výmluva. Je to jedno z klíčových práv, které nás dělí od totality a které pomáhá občanům zajišťovat spravedlivý soudní či přestupkový proces. Jistě, s bezpečnostní silničního provozu by se mělo něco dělat. Ale ne za cenu odklonu od demokracie, která se po dlouhém období totality nestačila ani ohřát, než její pilíře kvůli pohodlí politici opět začínají bourat. Osobně doufám, že Ústavní soud situaci zachrání a donutí Orwellovce přijít s něčím jiným, rozumnějším.

Zákaz prodeje v neděli: prosím, ne

Jednoznačně odmítám zákaz nakupování v neděli a v tomto článku vysvětlím proč. Pracovní doba představuje dohodu mezi zaměstnavatelem a pracovníkem. Pokud na tuto dohodu obě strany dobrovolně přistoupí, lze předpokládat, že s podmínkami souhlasí a jsou ochotni se jimi řídit. Každý zásah státu do vztahu mezi zaměstnavatelem a pracovníkem vytváří nerovnováhu, která se projeví na trhu práce, a to většinou negativně. Konkrétně, pokud se zruší nedělní prodej, pracovníci sice budou mít extra „výhodu“ nad rámec pracovní smlouvy (jelikož zákon je pracovní smlouvě nadřazen), avšak pokud v neděli obchody zavřou, budou celkem logicky potřebovat méně prodavačů na zajištění provozu, a někteří budou tedy muset být propuštěni. Omezení nabídky práce pak povede ke zvýšení nezaměstnanosti.

Zásah státu do vztahu mezi zaměstnavatelem a pracovníkem a jeho negativní dopad lze obhájit, je-li to opravdu nutné. Jaké jsou tedy argumenty pro tento zásah? Předem musím bohužel ze hry vyřadit veškerá náboženská dogmata, která v podpoře tohoto návrhu také zaznívají, jelikož tento zákaz podporují zejména křesťanské politické kruhy. Prvním argumentem, na který jsem natrefil, je nutnost odpočinku. S tím samozřejmě souhlasím, nicméně odpočinek je již v zákoníku práce obsažen, jelikož je stanoveno maximální týdenní pracovní zatížení, které činí 40 hodin týdně (v některých profesích je sníženo). Tudíž i ti, kteří pracují v neděli, mají čas odpočívat. Počítám-li 12 hodin spánku denně, po odečtení 40 hodin práce mi zbyde 44 hodin pro odpočinek. Zákoník práce dokonce obsahuje i ustanovení o odpočinku jako takovém a stanovuje, že týdně musí mít pracovník alespoň 35 nepřerušených hodin volna.

Druhým argumentem je „znevýhodněni v sociálních vztazích, rodinném životě a osobním rozvoji“. Osobní rozvoj zde opravdu nechápu. Mám-li 44 hodin odpočinku týdně, nezávisle na pracovní době se přece mohu rozvíjet. Nemusím se rozvíjet zrovna v neděli. Mohu se rozvíjet i v pondělí, v úterý, ve středu, ve čtvrtek, v pátek nebo třeba v sobotu. Znevýhodnění v sociálních vztazích beru, stejně jako v rodinném životě. Toto znevýhodnění se však týká obecně zaměstnanců s nestandardní pracovní dobou, nikoliv pouze těch, kteří pracují zrovna v neděli. Někteří slouží 24 hodinové směny nebo pracují v noci. A těch se toto znevýhodnění týká dle mého soudu mnohem, mnohem více. Tak či onak, stále mi tu zůstává předpoklad, že pokud dotyčný přistupuje na dané podmínky pracovní smlouvy dobrovolně, je to oboustranně výhodný obchod – pracovník se vzdá volné neděle, ale získá více peněz. Pokud nařídíme, že za více peněz pracovat nesmí, bude mít méně peněz, což mu v osobním rozvoji, sociálních vztazích a hmotném zabezpečení rodiny rozhodně nepomůže.

Setkal jsem se i s argumentem, který spočíval v nerovném postavení mezi hypermarkety a drobnými prodejci, kteří jsou nedělním prodejem znevýhodněni. Zde ovšem musím poukázat na to, že primárním problémem drobných prodejců jsou nízké úspory z rozsahu v porovnání s velkými prodejci – musí nakupovat méně, a tudíž ve výsledku dráže než velcí prodejci, kteří toho nakupují tolik, že si mohou dovolit držet ceny nízko. Zde se projevuje snaha lidí ušetřit, mnohdy za každou cenu, což vede k vytlačování drobných prodejců (a také kvalitního zboží) z trhu a jejich nahrazení hyperlevným, nekvalitním zbožím, a gigantickými obchodními řetězci. Tento problém se volnou nedělí rozhodně nevyřeší. V ČR je navíc drobné podnikání obecně problematické, což by se dalo řešit daňovými úlevami, snížením administrativní zátěže, zvýšení informovanosti o dostupnosti dotací EU a dalšími opatřeními směřovanými na podporu OSVČ a drobných podnikatelů. To se mi zdá mnohem rozumnější než navrhovaná volná neděle.

Posledním argumentem proti zákazu nedělního prodeje je nepravedlnost tohoto návrhu. Tento zákaz je nefér vůči všem, kteří jsou stejně postiženi (tj. musí pracovat v neděli), ale nejsou to prodejci ve vybraných obchodech, tudíž se na ně zákaz nevztahuje a oni pracovat musí. V neděli pracuje řada profesí – ostraha, policie, hasiči, lékaři, správci serverů, personál čerpacích stanic, apod. Pokud si pracovníci v supermarketech zaslouží neděli volna, proč si ji nezaslouží i všichni ostatní? S tím souvisí i náboženská dogmata, která při obhajobě tohoto návrhu zaznívají. Ta vyvracet nehodlám, avšak přijde mi, že se budou vztahovat na všechny pracovníky, nikoliv pouze na prodavače v supermarketech. Proč tedy křesťané upřednostňují pouze jednu skupinu obyvatel? Copak si před Bohem nejsou všichni rovni? Doufám, že křesťanští zastánci návrhu půjdou všem příkladem a nebudou rušit personál záchranné zdravotnické služby tísňovým voláním, když dostanou zrovna v neděli infarkt.

Přijde mi, že zákaz prodeje v neděli je nejenom nesprávným a neodůvodněným zásahem státu do pracovních vztahů, ale také naprosto zbytečným mrháním času, který by mohl být lépe využit k řešení mnohem podstatnějších záležitostí. V případě práce je jednou z těchto záležitostí stres, jehož hladina nebezpečně vzrůstá a působí pracovníkům problémy, a to mnohem závažnější než pracovníkem odsouhlasená pracovní doba zahrnující neděli.

Vztah Microsoftu k Linuxu, open source a svobodnému softwaru

Nedávno proběhlo linuxovými weby upozornění na video, které údajně vytvořil Microsoft k 20. narozeninám linuxového jádra. Ať už je video autentické (osobně o tom docela pochybuji, ale jeden nikdy neví) nebo nikoliv, vzbudilo jistý rozruch, zejména pak tvrzení, že Microsoft změnil svůj postoj vůči Linuxu, open source či svobodnému softwaru. Jak je to ale doopravdy? Změnil skutečně Microsoft svůj vztah k Linuxu? Chce se s Linuxem nebo jeho příznivci zkamarádit a být s nimi za dobře?

Celý příspěvek