Obloha potemněla a v dálce se zablesko. Vlhkost vzduchu jasně naznačovala brzký příchod deště. Nebylo pochyb o tom, že se blíží bouřka. Přidal jsem do kroku, abych zmizel z nepříjemně otevřeného prostoru co nejdříve, nejlépe ještě než se bouřka přemístí nad mou hlavu. Netrvalo dlouho a opustil jsem náměstí s nádherným kostelem a namířil si to směrem ke stanici metra. Nemohl jsem ignorovat takřka dokonalý výtvor přírody, který prošel kolem mne. Dívku očividně potěšilo, že jsem se za ní otočil, tedy alespoň bych tomu rád věřil. Nikdy se ale opravdu nedozvím, jestli se na mne usmála z tohoto důvodu, nebo ji jen pobavilo, jak jsem zakopl a málem se natáhl na zem.
Kdybych se mohl vidět v zrcadle, asi bych zaregistroval připitomělý výraz, který jsem zcela mimoděk nasadil. Zrcadlo sice nikde kolem nebylo, takže jsem si to ani neuvědomil, ale alespoň jsem dal příležitost několika lidem ušetřit za návštěvu pavilonu opic v nejbližší zoo. Další záblesk a silné zahřmění jasně naznačilo úmysl tohoto fascinujícího přírodního jevu - dostat se nad mou hlavu. Slevil jsem trošku na rychlosti chůze, nasadil si sluchátka a pustil do nich Ozzyho a jeho skladbu s příhodným názvem Lightning strikes.
Vychutnával jsem si písničku o bouřce a při tom pozoroval, jak blesky bičují oblohu. Úžasný zážitek. Naneštěstí se brzy spustil déšť a já pro každý případ sluchátka sundal a přehrávač uložil do deštivzdorného pouzdra. Pokračoval jsem přes silnici směrem k Tržnici. Přemýšlel jsem, jestli bych náhodou nemohl v této bezesporu krásné budově nalézt přístřešek, ale tuto alternativu jsem odmítl. Cílová stanice metra byla jen pět set metrů přede mnou.
Pokračoval sem přes menší park, vchod do podzemky už byl na dohled. Na chvilku jsem pocítil deja vu, ale nevěnoval jsem tomu pozornost. Blesk udeřil do stromu nalevo ode mne. Ztratil jsem rovnováhu a upadl na zem. Než jsem si stačil uvědomit, že jsem v pořádku, zablesklo se znovu a …
Obloha potemněla a v dálce zahřmělo. Bylo naprosto jasné, že se blíží bouřka. S pocitem paranoie jsem se otočil, ale nevypadalo to, že by mě někdo sledoval. Ostatně, co by kdo na mně viděl, tedy krom mého přehrávače, ale ten jsem si pečlivě hlídal. Napadlo mne, že bych se mohl jít podívat do toho nádherného kostela na tomhle náměstí, ale tuto myšlenku jsem odmítl. Dal jsem se na cestu pryč z náměstí, směrem na stanici metra.
Při pohledu na dívku kráčející mým směrem jsem dostal silný pocit deja vu. Zastavil jsem se a upřeně na ni hleděl. Přemýšlel jsem, odkud bych ji mohl znát, protože její tvář, i když výstavní kus, mi nic neříkala. Usmála se na mne a prošla kolem. Konečně jsem se vzpamatoval a pokračoval v cestě na stanici metra.
Odolal jsem pokušení nasadit si sluchátka a pustit si nějakou hudbu, chtěl jsem si tuhle bouřku náležitě vychutnat. Bouřky mě vždy fascinovaly, už jako malého. Procházel jsem kolem Tržnice a zamyslel se nad tím, kolikrát jsem byl uvnitř a jestli bych se tam někdy neměl znovu vypravit. Stanovil jsem přibližný termín na tenhle víkend.
Do podzemky mi už zbývala jen cesta přes menší park. Opět se zablesklo a silně zahřmělo. Chvilku jsem měl naprosto nepochopitelný pocit, jako by mne ta bouřka volala. Myšlenku jsem rychle zapudil a pokračoval k vstupnímu otvoru. Na chvilku jsem přestal vnímat okolí a slyšel jen svůj dech. Otevřel jsem oči a všechno se mi zdálo zpomalené. Blesk udeřil do stromu po mé levici a jeho nejsilnější větev se pomalu řítila dolů, stejně jako já po kritické ztrátě rovnováhy. Zbytek náboje blesku se rozptýlil v atmosféře. Dopadl jsem tvrdě na zem a zablesklo se znovu. Viděl jsem, jak další blesk míří mým směrem…
Obloha se zamračila a v dálce zahřmělo. Bylo mi naprosto jasné, že se blíží bouřka, a tak jsem raději přidal do kroku. Ne že bych se bál bouřky, ale bouřku také často provází déšť a liják na cestě ke stanici metra zrovna nepotřebuji. Nepochybuji o tom, že přijde tak jako tak, ale půjde-li vše, jak má, bude to beze mne.
Byl jsem natolik fascinován pohledem na náherný kousek architektury, že jsem vůbec neměl příležitost prohlédnout si dívku, která prošla kolem mne. Ano, koutkem očka jsem si zahlédl, ale to není totéž. Zkusil jsem na svém CD najít nějakou vhodnou ponurou skladbu k umocnění atmosféry přicházející bouřky. Nakonec jsem vybral první skladbu s alba „Cesta do And“, která působí jako báječná relaxační hudba.
Naneštěstí jsem se uvolnil až příliš a pleskl sebou na zem. Pád byl dost ostrý, takže jsem si silně narazil pravý loket a zdemoloval svůj přehrávač. Pomyslel jsem si, jaká je to ohromná smůla, že se mi to stalo. Používal jsem ho hojně každý den, teď je rozbitý a v dohledné době neseženu náhradu. Zkrátka smůla.
Posbíral jsem všechny kusy přehrávače, ale musel jsem si to zopakovat ještě jednou, protože do mne nějaký člověk plnou silou vrazil. Vyměnili jsme si pár ostrých poznámek a já znovu pečlivě sesbíral všechny kousíčky. CDčko jsem opatrně nepoškozené vyjmul a uložil ho do jeho obalu.
Konečně jsem mohl pokračovat v cestě. Spustil se silný liják a já litoval, že jsem se zdržel. Celý promočený jsem dorazil do parku, na jehož konci byl vstup do podzemky. Cestu do podzemky však zatarasil spadlý a ohořelý kus stromu a hlouček lidí, sklánějících se nad člověkem, který do mne před chvilkou nejspíše úmyslně vrazil. Poznal jsem kus oblečení na levé ruce, jejíž kousek nebyl přikryt pokrývkou. Zasáhl ho blesk a na místě zemřel.
Lidé se pomalu začali rozcházet a já pokračoval do rozsáhlých útrob podzemky. Vlak přijel do stanice, já nastoupil a nemohl jsem než přemýšlet o tom, co se stalo. Nebýt toho nešťastného pádu, mohl jsem být na místě toho mrtvého. Někdy i to, co pokládáme za smůlu, může být naše velké štěstí.