Přinesl jsem dvě sklenice s nápojem. Jednu jsem podal Lence, druhou položil na stoleček vedle křesla, kam jsem se posadil. Než jsem začal, chtěl jsem její slib, že mě nechá celý příběh odvyprávět až do konce, bez přerušení, a reagovat bude, až opravdu skončím. Ujistil jsem ji, že ji miluji a že jsem ji nikdy nepodvedl.
Se zájmem a očekáváním něčeho opravdu nepříjemného se na mne podívala. Položil jsem levou ruku na okraj své sklenice, zhluboka se nadechl a začal vyprávět.
Stalo se to ten den, co jsme se potkali. Byl podzim, stromy zažloutlé se spadaným listím obklopujícím jejich kmeny. Slunce se ještě naposledy pokoušelo pražit, vítr příjemně chladil. Byl jsem na procházce, nijak dlouhé, jen kus od domu. Šel jsem k místnímu hřbitovu. I když tam naše rodina hroby nemá, je tam ticho a klid.
Lenka se pousmála. Mezitím mi trochu vyschlo v ústech. Chopil jsem se tedy sklenice se sodovkou a lokl si. Opřel jsem se o levou ruku a pokračoval.
Procházel jsem uličkami hřbitova a nasával atmosféru klidu a odpočinku. Občas jsem se podíval na jména a data. Pamatuji si, že jsem se pozastavil nad jedním dítětem a zauvažoval o tom, kolik toho v životě mohlo dokázat a prožít.
Míjel jsem zrovna jeden větší hrob, když jsem zakopl o kmen stromu prorůstající dlažbou a tvrdě dopadl na zem, hlavou na náhrobní kámen. Z bezvědomí mě probudilo zaklepání na rameno a ženský hlas. Otevřel jsem oči a instinktivně se pokusil vstát. Se slečninou pomocí jsem povstal jako bájný Fénix.
Lenka se dala do smíchu. Jako by ani netušila, že za chvilku se dozví něco, co jsem si možná měl vzít do vlastního hrobu. Cítil jsem však, že tohle je něco, o čem by měla vědět, ať už s tím naloží jakkoliv. Ano, bál jsem se, že se tím možná vztah mezi námi zásadně změní, ale nechával jsem si to pro sebe moc dlouho, muselo to ven. Kromě toho, už jsem to načal, a nebylo tedy cesty zpět. Musel jsem pokračovat.
Slečna musela být zhruba stejně stará jako já. Byla krásná, chemie mezi námi zapracovala a já se do ní za ten krátký okamžik, kdy jsme prohodili několik zdvořilostních frází, zamiloval. Jestli jsem do té chvíle nevěřil na lásku na první pohled, tahle holka mě přesvědčila, jak hluboce jsem se mýlil.
Lence zaskočilo. Začala lehce protestovat. Připomněl jsem jí její slib, že mě nechá celý příbeh dopovědět do konce bez přerušování. Zachmuřila se a svůj pohled nasměrovala na koberec. Pokračoval jsem ve vyprávění.
Zeptal jsem se na slečnino jméno. Jmenovala se Jana. Ukázala na hrob, na který jsem upadl, byl to společný hrob její rodiny. Byla tam tři jména, jméno dědečka, babičky a sestry Janiny matky. Dali jsme se do řeči a Jana mě pozvala k sobě do bytu na kávu.
Šel jsem. Cestou jsme mluvili o všem možném a čím dál tím více bylo jasné, že ke mně cítí něco podobného jako já k ní. Když jsme dorazili k ní do bytu, připravila mi něco k pití a sedla si se mnou na gauč. Byli jsme si čím dál blíž, a pak…
Lenka pochopila, kam mířím, a zeptala se mne přímo, jestli jsem s ní spal. Souhlasil jsem. To už byla skoro nepříčetná, ale svůj slib dodržela a nechala mne pokračovat, i když na ní bylo vidět, že jen čeká, až dovyprávím, aby mi to mohla patřičně nandat, ne-li ještě něco horšího. Netušila, že v příběhu zažije nečekaný zvrat.
Když bylo po všem, Jana se zachmuřila, podívala se mi do očí a řekla, že se mnou nemůže zůstat, že musí odejít, ale abych se nebál, že se zase brzy potkáme. Nechápal jsem, co mi tím chtěla říct, byli jsme v její posteli, byl už večer, že by vstala a někam šla?
Pak jsem procitnul. Dezorientován jsem se rozhlédl a zjistil, že jsem stále na hřbitově, s pěknou boulí na hlavě.
Lenka obrátila oči v sloup a rozesmála se. Podotkla, že jsem jí mohl rovnou říct, že to byl jen sen. Odpověděl jsem, že to hlavní teprve přijde, ať se připraví.
Rozhlédl jsem a uviděl Janin rodinný hrob. Bylo na něm mnoho jmen, její dědeček, babička, sestra její matky, její matka, otec, starší bratr… a Jana. Zemřela v mém věku. Ovšem před půlkou století.
Lenka se zamyslela a přišla s teorií, že moje podvědomí obsahovalo onen seznam jmen, který jsem zřejmě před pádem zhlédl, a připravilo mi sen s tímto motivem. Sen…
Zauvažoval jsem, jestli by nebylo lepší v tomto bodě příběh ukončit. Mohl jsem nechat Lenku spekulovat o malé záhadě a tu velkou nezmínit. Chvilku jsem ji nechal mluvit, ale nakonec jsem se rozhodl pro fér hru. Upozornil jsem ji, že to ještě ani zdaleka není konec, a že to nejhorší teprve přijde. Přestala spekulovat, tázavě se na mne podívala a já pokračoval.
Nemohl jsem Janu dostat z hlavy. Bloudil jsem ulicemi a stále na ni myslel. Napadlo mě podívat se do jejího bytu. Cestu jsem znal, tak jsem šel. Dostal jsem se do budovy a došel k příslušným dveřím. Nečekal jsem, že ji tam potkám, ale zajímalo mne, jestli ten sen byl skutečně jenom sen, nebo něco víc.
Ano, moje podvědomí znalo ten seznam jmen, nemohlo však tušit, co je uvnitř té budovy, protože tam jsem nikdy v životě nebyl. Interiér skutečně odpovídal tomu, co jsem viděl v tom snu. Došel jsem k příslušným dveřím, a na nich bylo skutečně Janino rodinné příjmení.
Lenka vypadala bezradně. V tuto chvíli již neměla žádné rozumné vysvětlení toho, co se stalo. Tedy kromě toho, že jsem zcvoknul, ale po téměř ročním vztahu se mnou mne znala již natolik, že tohle mohla vyloučit.
Opřel jsem si hlavu o zeď, zavřel oči a pokoušel se ubránit depresi. Přemýšlel jsem, co se jí asi stalo, proč zemřela tak mladá. Odpověď na to jsem však neznal a nebyla šance se to dozvědět, snad kromě kontaktování její rodiny, ale to jsem si rozmyslel. Stejně by to nic nezměnilo.
Opustil jsem dům a pokračoval směrem k nákupnímu centru. Vzpomněl jsem si na konec toho snu, jak mi Jana řekla, že musí odejít, ale že se znovu potkáme.
Lenka si myslela, že pochopila, kam tím mířím, a zeptala se mě, jestli jsem Janu potkal a Lenku chci teď opustit. Odpověděl jsem, že vůbec ne. Znovu jsem poukázal na její slib mě nepřerušovat a nechat odvyprávět celý příběh. Vypil jsem zbytek nápoje, pořádně se nadechl a začal vyprávět velké finále.
Na zpáteční cestě jsem se stavil v obchodě, kde jsem se srazil s jinou slečnou. Měla úplně stejné oči jako Jana, stejný úsměv, stejná gesta, stejné myšlení. To jsem se samozřejmě dozvěděl časem, když jsem s ní začal chodit.
Lenka pochopila, že řeč je vlastně o ní. Nějakou dobu jí trvalo, než celou věc zpracovala. Když příval emocí a myšlenek zvládla, podívala se mi do očí a zeptala se, jestli miluji ji nebo Janu, kterou v ní vidím. Usmál jsem se a poukázal na to, co jsem jí říkal na začátku, kdy jsem ji ujišťoval, že je to právě ona, koho miluji.
Ostatně, ono to dávalo smysl, Janu jsem znal jedno odpoledne, Lenku už skoro rok. Neubránil jsem se ale pocitu, že Lenka a Jana jsou jedna a tatáž osoba. Tedy, víceméně. Uvědomil jsem si, že lidi poznáváme nejenom podle obličeje nebo oblečení, ale i podle jejich řeči těla. A řeč těla Jany byla úplně stejná jako řeč těla Lenky. I v názorech, pohledu na svět a životní filosofii byly obě prakticky totožné.
Tohle jsem ale Lence raději takto nevylíčil. Samotný návrh, že Lenka je možná pokračováním existence Jany, by se Lence patrně zdál zcela absurní. A nejenom jí. Vztah s ní jsem kvůli svému pocitu, který se vymyká i mému myšlení a chápání, nechtěl riskovat. Za to to nestálo. To, co jsem Lence chtěl říci, jsem jí řekl, a tím pro mne celá věc skončila.
Tedy, nikoliv definitivně. Zatímco jiní mají tendenci zahýbat svým stálým partnerkám s jinými, já občas zajdu na hřbitov a položím květiny na jeden hrob. Ale Lence ani muk.