Druhá a poslední část přijímací zkoušky právě skončila, alespoň pro mne. Dopsal jsem, ukontroloval se téměř do bezvědomí, práci odevzdal, sebral svou aktovku a vmísil se do skupinky studentů opouštějících posluchárnu. Sice se nás personál pokoušel zadržet do té doby, než budou vybrány úplně všechny práce, ale než jejich výtky nabyly formy pravomocného rozhodnutí, my už byli venku. Pomalu na mne začalo dosedat to ohromné uvolnění tlaku, který trval více než tři měsíce. Přijímací zkouška byla za mnou a výsledek vypadal nadějně. Sice jsem si jím nemohl být zcela jist, ale už jsem ho nemohl ovlivnit. Právě tento pocit byl nádherně osvobozující.
Malinko jsem se porozhlédnul po chodbách svého budoucího vzdělávacího ústavu, ale má touha po čerstvém vzduchu brzy zvítězila. Venku bylo pěkně slunečno, foukal chladivý vítr a vzduch byl provoněn přírodou, navzdory nedaleké dopravní tepně. Vydal jsem se hlouběji do historického centra města a přemýšlel, co vlastně podniknu. Do dneška jsem měl jasný cíl - adekvátně se připravit na zkoušku, ale teď už zbyla na místě pouze jedna otázka - jak si nejlépe užít prázdniny.
Zastavil jsem se na nedaleké stanici a čekal na tramvaj. Na protějším ostrůvku jsem zahlédl povědomou tvář. Chvilku trvalo, než jsem si uvědomil, že je to bývalá spolužačka ze základní školy. Očividně si mě vůbec nevšimla, ale než jsem se stačil rozhoupat a přistoupit k ní, přijela mi tramvaj. Nastoupil jsem, posadil se a než se tramvaj rozjela, měl jsem možnost ji pozorovat. Za tu dobu, co jsem si neviděl, se docela změnila. Výraz v jejím obličeji značil starosti a problémy, pohled měla mírně pohrdavý. Ve světle těchto zjištění jsem začal být rád, že jsem raději nastoupil do této tramvaje. Zhruba v tu dobu se souprava rozjela a ona mi brzy zmizela z dohledu.
Přece jen mě tato náhodná událost, věří-li někdo na náhodu, donutila ohlédnout se zpět, obrátit se do sebe, ponořit se do vlastních vzpomínek. Někteří vědci říkají, že k zapamatování čehokoliv je třeba si danou záležitost neustále opakovat, ale mně se zdá, že lidský mozek je mnohem sofistikovanější, než si vědci myslí. V situacích, jako je tato, kdy probírám jednotlivé vzpomínky, mapuji pomocí asociací ty oblasti paměti, které již velmi dlouho aktivní nebyly, a dostávám se k informacím, které jsem si vlastně nikdy neopakoval a přišel jsem k nim až po mnoha letech.
Dostal jsem se tak k pocitům a událostem, které jsem pohřbil už dávno. Lehce fascinován nad schopnostmi vlastního mozku, změnil jsem časový rámec a přeskočil do doby svého studia na střední škole, které jsem dlouho považoval za nejhezčí roky svého života. Ani jsem si neuvědomil, že jsem zatím sklopil oči a přejel cílovou stanici. Urychleně jsem vystoupil. Mírný šok však brzy opět vystřídal řád, zorientoval jsem se a pokračoval pěšky. Nacházel jsem se v části města, kterou jsem navštěvoval velice sporadicky, což mělo, paradoxně, za následek hlubší zanoření do vzpomínek.
Když jsem dorazil na nábřeží a zahleděl se do protékajících mas vody, zrodil se v mé hlavě nápad. Rozhodl jsem se zajít do budovy své bývalé školy a připomenout si tak ještě lépe ten báječný čas, který jsem tam strávil. Vrátil jsem se na stanici tramvaje a vydal se na cestu přes půlku města. Výhodou bylo, že od své střední školy jsem to měl jen chvilku domů, a tak jsem spojil cestu domů s cestou za vzpomínkami.
Na místo jsem dorazil do čtyřiceti minut. Už z dálky jsem pozoroval opojné účinky svého nápadu, vynořovala se jedna vzpomínka za druhou a intenzita pozvolna rostla. Prošel jsem cestou kolem školy a octl se před hlavním vchodem. Vstoupil jsem do budovy a začal se rozhlížet. Studenti různých věkových kategorií se míhali kolem mne a já si na chvilku připadal jako vetřelec. To mne ale neodradilo, zamířil jsem ke schodům a dostal se do prvního patra. Připomněl jsem si nástěnku, která mi vždy skýtala pocit naděje, že hodina, ve které máme psát obtížnou písemku, nakonec odpadne či místo písemky bude supl.
Opřel jsem se o okno a pozoroval výhled, na který jsem byl před hodinami či písemkami zvyklý. Bylo mi líto, že je to všechno už za mnou. Uvažoval jsem, jak by bylo zajímavé, kdybych to mohl celé znovu prožít. Zvláště kdybych věděl všechno, co vím teď. To by mi nepochybně umožnilo zaplnit všechny ty mezery, které jsem tam zanechal. Všechna ta nevyplněná přání a nerealizované cesty, a to z nejrůznějších důvodů.
Při cestě do druhého patra, kde se nacházela má kmenová třída, mě přepadla lehká nevolnost. Zatmělo se mi před očima a na chvilku jsem ztratil orientaci. Přidržel jsem se zábradlí, dva studenti prošli kolem mne. Rychle jsem se oklepal a pokračoval dál. Pohled z okna na oblohu odhalil kumulus mraků, který zakryl veškeré stopy po slunci. Byl jsem tím lehce překvapen, neboť před vstupem do budovy se oblaha zdála být čistá. Nicméně už jsem zažil situaci, kdy se během chvíle radikálně změnilo počasí a z čistého nebe byla bouřka. Pravda, bylo to v zimě, ale všechno je možné.
Pokračoval jsem ke své kmenové třídě. Sledoval jsem prázdnou třídu s lavicemi, které jsem důvěrně znal. Židle byly na lavicích, což značilo, že v této třídě od rána ještě nikdo nebyl. Vstoupil jsem dovnitř a přistoupil ke své lavici. Od té doby, co jsem školu opustil, se zdála být nezměněná. Položil jsem prsty pravé ruky na dřevěnou desku a lehce se opřel. Pohlédl jsem z okna a uvědomil si, jak často jsem z něho pozoroval okolí. Mraky začaly ustupovat slunci a já mohl jen obdivovat, jak si vítr pohrává s korunami stromů, které teď dokonale prozařují paprsky světla. Chvilku jsem si připadal, jako kdybych byl stále ještě studentem této školy a mohl se tak těšit z té báječné skupiny lidí, se kterou jsem měl tu čest sdílet nejhezčí roky svého života.
Euforie z probuzených vzpomínek začala pomalu opadat a já se znovu vracel k realitě. Rozhodl jsem se opustit tuhle třídu ještě před tím, než mě odtud někdo nechá vykázat. Ještě jednou jsem se rozhlédl a nabral kurs ke dveřím. Mou chybou však bylo, že jsem se stále díval vlevo místo před sebe, a tak jsem se málem srazil s člověkem, který právě vstupoval do třídy. Podařilo se mi na poslední chvíli uhnout, ale za cenu dočasné ztráty stability. Muselo trvat jen pár sekund, než jsem stabilitu opět získal. Teprve pak jsem si začal uvědomovat, že tím člověkem není nikdo jiný než můj bývalý spolužák ze střední školy. Z paměti jsem ještě vydoloval jeho nejapnou poznámku týkající se mé nepozornosti.
Očekával jsem, že bude překvapen, když mě tu uvidí, ale místo toho se choval, jako by tohle byl jen další školní den. Popošel jsem směrem k němu a zeptal se ho na důvod jeho přítomnosti. Můj zájem byl korunován jeho nechápavým výrazem. Když kolem mne prošla bývalá spolužačka a sedla si na své obvyklé místo, začal jsem tušit nějakou zradu. Nebral-li jsem v úvahu možnosti současnou vědou nepopsané, pak jsem předpokládal, že se jedná o neohlášený třídní sraz, který se z nějakého důvodu koná právě tady. Vzal jsem to jako možnou alternativu a šel se posadit na svoje místo.
Svou aktovku jsem složil na zem, sundal židli a posadil se. Rozhodl jsem se poslat domů zprávu obsahující mé upozornění, že se tu možná zdržím. Svůj mobilní telefon jsem však nebyl schopen zprovoznit. Z nějakého důvodu nebyl schopen nalézt síť a neukázal mi ani výši mého kreditu. Do třídy zatím proudili další a další spolužáci a za několik minut přišel i profesor. Tou dobou jsem už chápal, že nic není tak, jak jsem si původně myslel.
Otevřel jsem aktovku, ale našel jsem jen matematicko fyzikálně chemické tabulky, kalkulačku, psací potřeby a pár listů papíru, tedy vše, co jsem si připravil na přijímací zkoušku. Vzal jsem tedy papír s psacími potřebami a vyložil je na stůl. Následoval zápis do třídní knihy, kdy jsem si já třídil myšlenky. Můj soused pronesl pár vět, kterým jsem se mohl upřímně zasmát, kdybych nezatěžoval většinu svých systémových zdrojů analýzou problému. Úsměv jsem sice vykouzlil, ale neupřímný.
Lehce jsem alespoň nahlédl do sousedova sešitu, abych věděl, na co se mám připravit. Zápis do třídní knihy byl u konce a náš profesor nám sdělil, abychom si připravili papíry. To značilo jediné - krátkou pětiminutovku. Papír jsem připravený měl, jen jsem onu A4 rozčtvrtil, abych třetinu listů nevypotřeboval na jednu písemku. Párkrát jsem ještě mrknul do sousedova sešitu, ale čas na přípravu vypršel.
Byl jsem nervózní, jako by všechny moje vzpomínky následujících událostí nic neznamenaly. Prožíval jsem to jako dříve. Vlastně ještě více, protože tentokrát jsem se vůbec nepřipravoval. Kupodivu jsem si ale vedl celkem dobře, má úspěšnost se vyhoupla na šedesát procent. Zachránil jsem situaci, ale výsledek jsem stejně odhadl na trojku. Znovu jsem si musel připomenout, že už jsem tuhle situaci jednou prožil, abych tak odfiltroval nával paniky a stresu.
Zbytek hodiny tvořil výklad, který jsem měl potíže zapisovat. Nějak jsem se nemohl soustředit a musel jsem neustále probírat události posledních několika desítek minut. Původce problému jsem odhadl na ono krátké zavrávorání na schodech do tohoto patra. Napadlo mne, že bych se mohl dostat zpět, pokud tím místem opět projdu. Zvedl jsem se tedy ze židle a namířil si to ke dveřím, k velkému překvapení pana profesora, který mi položil nejapnou otázku, kam že to hodlám jít. Zapomněl jsem, že se nepohybuji na půdě vysoké školy, kde si nikdo nikoho na nic neptá. Tedy téměř nikdo. Odpověděl jsem, že potřebuji na toaletu, nic lepšího mě nenapadlo. Vyslechl jsem si sice krátkou přednášku o elementární slušnosti, ale příliš mi na tom nezáleželo, vzhledem k možnosti, že se odsud možná mohu dostat.
Než jsem stačil cokoliv uvážit, prošel jsem tím místem směrem dolů. Nic se nezměnilo. Zkusil jsem to tedy cestou nahoru, ale bez účinku. Chodil jsem nahoru a dolů jako blázen, po dobu několika minut. Příznivého výsledku jsem se však nedočkal. Vrátil jsem se do třídy a musel jsem vypadat velice zničeně, jelikož na mne profesor pohlédl a zeptal se, zda-li jsem v pořádku. Odpověděl jsem, že ano, a šel se posadit. Cestou jsem zakopl o sousedovu tašku, ale pád včas vyrovnal. Posadil jsem se a přemýšlel.
Pokud jsem zapisoval látku, tak pouze podvědomně. Ztratil jsem téměř zcela pojem o čase a začal být velice unavený. Netušil jsem, zda-li je to následek dvou nerváků, které jsem dnes zažil, nebo mé cesty sem, ať už jsem se sem dostal jakkoliv. Na druhou stranu, od té doby, co jsem ze střední školy odešel, jsem si možnost se vrátit přál. Pomalu jsem to začal brát jako pozitivum.
Hodina skončila a nastalo přemístění do jiné třídy. Měla následovat hodina obávaného dějepisu. Nebylo příliš času pohovořit se spolužáky a ani moc příležitostí, neb většina lidí usilovně pracovala na opakování látky. Já měl výhodu v tom, že už jsem tímhle vším prošel, a tak jsem měl to privilegium vědět, že já zkoušený nebudu, stejně jako nebudeme psát žádnou písemku. Sice jsem si tím do začátku hodiny nebyl příliš jistý, ale těch katastrof z dějepisu zase nebylo tolik, aby mi nějaká z paměti unikla.
Sice se zkoušelo, ale já mezi vybranými nebyl. Pohodlně jsem se posadil, vytáhl svoje dva zbývající prázdné listy papíru spolu s psacími potřebami a mohl si konečně všímat detailů jako výrazu zkoušejícího, jeho pocity, úmysly a povahu. Na chvíli jsem si připadal jako nezaujatý pozorovatel, i když jsem soucítil se svými spolužáky. Naštěstí dnes nebyl trest nejvyšší určen nikomu.
I když by na mne za normálních okolností výklad působil poněkud jinak, tentokrát jsem si vše náležitě užíval. Znovu jsem se vcítil do své role a prožíval ji intenzivněji než předtím. Hodina skončila a následovat měla hodina německého jazyka. Tam jsem si po té době, co jsem se tomu nevěnoval, příliš jistý nebyl, ale opět jsem měl to štěstí být spíše pozorovatelem. Domácí úkol se sice kontroloval, ale mně se kontrola vyhnula.
Během hodiny jsem si uvědomil, že z nějakého důvodu řada událostí této doby byla v mé mysli asociována právě s hodinami němčiny a událostmi v nich. Čím více jsem se však probíral vzpomínkami, tím méně jsem se byl schopen vcítit do své role. Stále více jsem pociťoval, že sem vlastně nepatřím. Uvažoval jsem také o všem tom úsilí, které budu muset znovu vynaložit, pokud se nedostanu zpět, a budu to vše muset prožít znovu. A pokud mne čeká něco jako časová smyčka, ve které budu několik let prožívat stále dokola, bude to spíše peklo, i když jsem si někdy něco podobného dříve přál.
Zvonek ohlásil začátek velké, tedy dvacetiminutové přestávky. Rozhodl jsem se neporušit tradici a šel si do jídelny pro čaj. Zajímalo mne, zda-li nebudu mít příležitost vidět dívku, kterou jsem tu občas vídával a obdivoval. Tu možnost jsem dostal poměrně brzy a pohled na ni znovu odstartoval vlnu vzpomínek a emocí. Přemýšlel jsem, jestli bych ji tentokrát neměl zkusit někam pozvat, když jsem se k tomu kroku dříve neodhodlal. Dopil jsem čaj a donesl sklenici k okénku. Znovu jsem na ni pohlédl a původní záměr zrušil. Jednak jsem začal doufat, že se dostanu zpět do svého času, a pak, byl jsem o čtyři roky starší než ona a kromě barvy jejích vlasů a teď už i očí jsem o ní nevěděl nic.
Vrátil jsem se nahoru, poklábosil s několika spolužáky a posadil se na své místo v očekávání další hodiny. Musel jsem však neustále přemýšlet o důsledcích události, kterou jsem si před tím vším dokonce přál a která na mne ještě před několika desítkami minut působila velice kladně. Kupodivu jsem vůbec neuvažoval o původci (či původcích) této situace. Zdálo se, že můj dojem je rozporuplný. Z prostředí a hlavně spolužáků jsem byl nadšen, avšak z okolností nikoliv. Stále mne přemáhal pocit, že sem nepatřím.
Když skončilo vyučování, byl jsem z toho všeho uvažování a střídajících se vln emocí vyčerpaný. Sešel jsem po schodech dolů do šaten, kde jsem ani nemohl otevřít svou skříňku, neboť klíč jsem již dávno nenosil. Pokračoval jsem k hlavnímu vchodu, vyšel hlavními dveřmi ven a při pokusu sejít tři schody jsem ztratil vědomí.
Probudil jsem se a urychleně vstal. Zmatený hlouček studentů jsem nechal za sebou a pohled na strom, který jsme těsně před maturitním týdnem zasadili do země, mne ubezpečil, že je všechno tak, jak má být. Nebyl jsem si jist, jestli se události v mých vzpomínkách skutečně odehrály, nebo jestli se mi to vše jen nezdálo, když jsem z budovy odešel, spadl ze schodů a byl v bezvědomí, zřejmě po úderu do hlavy. Vlastně jsem to ani nepotřeboval vědět. Tahle událost mě přesvědčila, že člověku není dána schopnost cestovat v čase z dobrého důvodu. Přestože si člověk občas přeje mít možnost se vrátit do jisté etapy svého života, je dobře, že k tomu nedochází. Každý z nás se progresivně vyvíjí a získává zkušenosti spojitě, kontinuálně. Právě to je na životě to zajímavé, ono neustálé rozšiřování obzorů. Pokud se však vrátí zpět v čase, zná proběhlé události a nemá co objevovat. Je to jako vyměnit prázdný, nepopsaný list papíru, za již něčím popsaný. Chvíli to může být fajn, ale není to ono.
Věnováno všem mým spolužákům (a spolužačkám) z gymnázia.